13 C 281/2023-28 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 49 225,98 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 23. 9. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 13. 4. 2023. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 50 000 Kč a uhradil částku 42 550 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 47 125,98 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 14. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 9 989,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 47 125,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 1 770,86 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 49 225,98 Kč za období od 25. 7. 2023 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Konkrétně žalobkyně zohlednila příjem žalovaného ve výši 38 000 Kč a jako výdaje vzala v úvahu splátky jiným společnostem mimo žalobkyni ve výši 1 404 Kč, a splátky v rámci žalobkyně ve výši 1 600 Kč, životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 3 410 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 1 168 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným 20 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 1 070 Kč. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší tří let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2019 smlouvu o úvěru , Anonymizováno, – revolvingový úvěr č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč s úrokovou sazbou 19,88 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 2,14 % z úvěrového rámce, tj. 1 070 Kč a celková částka k zaplacení činila 55 384 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . s kódem , Anonymizováno, , které žalobkyně soudu předložila. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy ke dni uzavření smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se mohla v budoucnu měnit a žalobkyně byla povinna tuto výši žalovanému písemně oznámit. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je od prosince 2016 zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . s čistým měsíčním příjmem ve výši 38 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, je rozvedený a bezdětný.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaný je rozvedený, bezdětný a bydlí ve vlastním domě/bytě. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 38 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti činí 20 000 Kč. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní (NRKI – OK, MVCR – ověřeno, JAP PUJCKA – OK, ISIR – nenalezen, CEE - OK).Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl jeden „existující“ nesplátkový úvěr (kontokorent s úvěrovým rámcem 74 000 Kč) a jeden úvěr z kreditní karty (s úvěrovým rámcem 40 000 Kč) u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů, ve stavu „ukončeno“ pak byly evidovány dva splátkové úvěry.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 50 000 Kč a uhradil celkem 42 550 Kč.Dopisem ze dne 13. 4. 2023, jehož odeslání dne 14. 4. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 6. 2023, jejíž odeslání dne 16. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy,