20 C 250/2023-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 53 276,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2020, kterou se žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta nejdříve s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Na základě uzavřené smlouvy pak žalovaný obdržel částku 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 2 888 Kč, která představuje úrok v pevné výši, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 788 Kč a úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, a to vše v 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný hradil splátky do 21. 12. 2018, když celkem uhradil 2 500 Kč, poté přestal splátky hradit. Žalovaný uhradil jen 19 000 Kč, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 53 276,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 144,87 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 459,96 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 21 684,86 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a úrok ve výši 15 % ročně z částky 20 358,47 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání.2. Soud nařídil jednání, na kterých provedl následující důkazy, ze kterých zjistil níže uvedené skutečnosti.3. Mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným byla podepsána dne 8. 11. 2020 smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s platbou ve výši 25 776 Kč, která představuje úrok ve výši 2 888 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a poplatek za platby v hotovosti ve výši 5 400 Kč, splatit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovanému byla zápůjčka 20 000 Kč poskytnuta v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Současně se smlouvou byla ze strany žalovaného podepsána listina nazvaná „informace o zpracování osobních údajů“.4. Z žádosti o úvěr ze dne 8. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho mzda činí 44 006 Kč, má vlastní nemovitosti, má jedno dítě, jeho příjem měl být ověřen výpisem z účtu a pracovní smlouvou, když uvedl, že jeho výdaje činí 12 000 Kč.5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně na předmětnou tvrzenou pohledávku částku 19 000 Kč, a to dne 9. 11. 2020 částku 4 000 Kč v hotovosti a dne 23. 2. 2021 částku 15 000 Kč.6. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což mělo být žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022. Doklad o odeslání nebyl předložen. Soudu však byl předložen seznam postoupených pohledávek, když pohledávka za žalovaným byla označena jako č. , hodnota, . Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 28. 3. 2023 k úhradě dlužné částky do 12. 4. 2023, který byl žalovanému odeslán dne 29. 3. 2023.7. Na základě shora uvedených zjištění má soud za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla podepsána smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanoví, že „přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ Dle § 2392 odst. 1 o. z. „lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.“ Žalovanému byly na základě uzavřené smlouvy vyplaceny sjednané finanční prostředky, které se žalovaný zavázal vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Protože žalovaný porušil podmínky smlouvy a sjednané splátky nehradil, mělo vzniknout dle smluvních ujednání právní předchůdkyni žalobkyně právo požadovat zaplacení celé neuhrazené zápůjčky i se sjednanými poplatky a úroky. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“8. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“1. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce žádala od žalovaného informace o jeho finanční situaci. Příjmy ani výdaje však právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neověřovala, když dle žádosti byl předložen jen výpis pro ověření příjmu, tedy není zřejmé, zda žalovaný předložil kompletní výpis z účtu a za jaké období. Co se týče výdajů žalovaného, k jejich prokázání nebylo žalovaným předloženo nic. Bez dostatečně ověřených údajů o příjmech a výdajích řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného nelze provést, a proto si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ, který stanovuje, že „poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, Za situace, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nemá jakékoliv informace o finanční historii žalovaného a vychází u výdajů téměř výlučně z tvrzení žalovaného, které si dostatečně neprověří, je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně na splnění své povinnosti s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost naprosto rezignovala. Proto má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.2. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí, což má za následek neplatnost smlouvy o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy platí, že „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnos