22 C 334/2023-54 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 324,70 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, (dále též jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 7. 1. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky do úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni čerpaný úvěr v měsíčních minimálních splátkách ve výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech (zaznamenaných do žádosti o úvěr), a také z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (SOLUS, CEE, ISIR, NRKI, BRKI), doplněných matematickým modelem. Právní předchůdkyně tedy jednak porovnala takto tvrzený příjem s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ, jednak z interních a externích zdrojů zjistila, že žalovaný již má jeden úvěr s měsíční splátkou 600 Kč. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a nehradil sjednané splátky řádně a včas, a proto s ním právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu ukončila a vyzvala jej k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 13 797,84 Kč s tím, že aktuální výše úrokové sazby podle úrokového lístku v té době činila 12 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou ze dne 16. 11. 2022, s účinností ke dni 21. 11. 2022. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván mj. předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2023. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení 9 994,70 Kč na jistině a 3 330 Kč na poplatcích; vedle toho požaduje také 473,14 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru, 514,08 Kč na kapitalizovaných úrocích z prodlení, a dále úrok z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 9 994,70 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 324,70 Kč od 23. 11. 2022 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 7. 1. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru o vydání a užívání karty č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný je povinen tento dluh splácet v měsíčních minimálních splátkách ve sjednané procentuální výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci. Podle předložených výpisů z kreditní karty za období od ledna 2022 do října 2022 a z „Platební historie“ vyčerpal žalovaný celkem 9 994,70 Kč. Dopisem ze dne 1. 6. 2022 žalovaná úvěr zesplatnila ke dni 15. 6. 2022; z dopisu je zřejmé, že z deklarované dlužné částky 13 797,84 Kč představovala částka 3 330 Kč poplatky a částka 473,14 Kč úroky.4. V žádosti o smlouvu se uvádí, že žalovaný měl být svobodný s odborným učňovským vzděláním, bez vyživovací povinnosti k dalším osobám, žijící u rodičů a zaměstnaný na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , se sídlem , adresa, , s průměrným čistým měsíčním příjmem 19 000 Kč. Celkové příjmy domácnosti žalovaného jsou vyčísleny na 70 000 Kč. Žalobkyně dále předložila vyjádření své právní předchůdkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (včetně „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro kartu“ a „Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“), v níž právní předchůdkyně v podrobnostech objasňuje použitý „matematický model“; z tohoto dokumentu rovněž vyplývá úvěrová angažovanost žalovaného ve výši 600 Kč měsíčně.5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 11. 2022, podaným k poštovní přepravě 9. 12. 2022, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2023, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 19. 4. 2023.6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a také z lustrací provedených v příslušných registrech, z dat shromážděných ČSÚ a z matematického modelu. Jako součást žaloby však doložila pouze žádost o poskytnutí úvěru, nikoli však již jakýkoli dokument, který by prokazoval pravdivost takto deklarovaných údajů o příjmech žalovaného. Co se týče pravidelných výdajů žalovaného, ty se v žádosti o poskytnutí úvěru neobjevují vůbec. Taktéž právní předchůdkyně zcela rezignovala na ověření tvrzení, že žalovaný bydlí u rodičů (což patrně mělo mít za následek nižší než obvyklé výdaje v souvislosti s bydlením). Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, neboť se spokojila s jeho (dlužno dodat kusými a neúplnými) tvrzeními, avšak ty si nijak neověřila.10. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit