22 C 36/2024-54 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 412 765,68 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 28. 3. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 400 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně; to vše byl žalovaný povinen hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 7 130 Kč vždy do 20. dne měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním i nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra. Žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 1. 1. 2023. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 407 420,68 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 5 345 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 36 731,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 39 044,42 Kč (za období od 2. 1. 2023 do 21. 8. 2023), úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 400 000 Kč, a to na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo , č. účtu, . V den uzavření smlouvy se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit cenu za vyřízení úvěru ve výši 4 000 Kč. Poskytnutou jistinu se pak žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 13,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 12. 2029, kdy výše měsíčních splátek činila 7 130 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 4. 2022 (celkem 93 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Čerpání úvěru dne 28. 3. 2022 v plné výši doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 45 239,92 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.4. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného , právnická osoba, . ze dne 28. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 6. 2017 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s průměrným čistým měsíčním příjmem 28 132 Kč.5. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu podepsané žalovaným ze dne 28. 3. 2022 je zřejmé, že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domě bez zástavy a je zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 28 132 Kč. Měsíční výdaje zde žalovaný neuvedl žádné.6. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 28. 3. 2022 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 28 132 Kč měsíčně, což mělo být zkontrolováno potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalobkyně stran výdajů žalovaného vycházela z interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila výdaje žalovaného na částku 7 125 Kč; žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení ve výši 3 328 Kč a kreditní kartu splátkovou s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 1 500 Kč měsíčně; splátka nového úvěru činila 7 130 Kč a nové měsíční úvěrové zatížení tak činilo 11 958 Kč.7. Dopisem ze dne 30. 11. 2022 byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 25 905 Kč nejpozději do 1. 1. 2023. Zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 407 086 Kč. Dopisem ze dne 1. 1. 2023 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 1. 1. 2023; dopis byl odeslán 5. 1. 2023, jak je zřejmé z podacího archu. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 22. 8. 2023, která byla odeslána téhož dne, jak je patrné z podacího archu.8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná pé