22 C 94/2024-51 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 21 809 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovaným uzavřela dne 25. 8. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky v celkové výši 22 302 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného (konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami, evidenčním listem důchodového pojištění, potvrzením o zaměstnání a výpisy z bankovního účtu) a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že poskytl úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 7 948,75 Kč na jistině úvěru, 505,02 Kč na smluvním úroku, 3 750,57 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 716,61 Kč na nákladech na vyhodnocení úvěru a 1 388,05 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 26. 10. 2022 do 11. 7. 2023 ve výši 1 237,34 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 1 139,39 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 948,75 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 453,77 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 25. 8. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 155 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 107 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 160 Kč (celkem 22 302 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. , hodnota, smlouvy.Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je od 1. 8. 2021 zaměstnán u zaměstnavatele , Anonymizováno, , jméno FO, s měsíčním příjmem ve výši 6 763 Kč, k čemuž předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nevyživuje žádné dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného činily 4 860 Kč. Z doložené pracovní smlouvy plyne, že žalovaný byl od 1. 8. 2021 zaměstnán u společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, se zkušební dobou v délce tří měsíců s tím, že za vykonanou práci mu náležela základní mzda ve výši 100 Kč měsíčně hrubého. Z doloženého potvrzení o zaměstnání pak vyplynulo, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti DŘEVOVÝROBA , jméno FO, od 1. 2. 2021 do 31. 7. 2021 na dohodu o pracovní činnosti. Totéž je patrné z evidenčního listu důchodového pojištění. Z výplatních pásek žalovaného za období 5/2021 a 6/2021 byla zjištěna průměrná výše čisté mzdy žalovaného v těchto měsících 6 763 Kč. Skutečnost, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr bydlel v domácnosti s rodiči byla ověřena čestným prohlášením žalovaného.Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný na splátkách uhradil dne 26. 8. 2021 částku 1 593 Kč, dne 10. 9. 2021 částku 1 600 Kč, dne 11. 10. 2021 částku 1 600 Kč, dne 29. 12. 2021 částku 1 600 Kč a dne 18. 1. 2022 částku 1 600 Kč; tj. celkem žalovaný právní předchůdkyni zaplatil 7 993 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 7. 8. 2023 postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 8. 2023, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 16. 11. 2023 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, jejíž odeslání dne 2. 11. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedol