14 C 42/2025-25 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 577 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 21. 9. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a s dalšími ujednanými poplatky, to vše do 30 dnů od jejího poskytnutí. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www., Anonymizováno, .cz. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, když žalobkyni neuhradil ničeho; zůstal jí tak dlužen na jistině 10 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč, na poplatku za expres výplatu 199 Kč, na poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč a na poplatku za SMS servis 49 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvních pokut ve výši 600 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 1. 2. 2025 do 25. 2. 2025 ve výši 95,15 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové dlužné částky 11 577 Kč za období od 26. 2. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS a CRIBIS, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky žalovaného a domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného uvedený v žádosti ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč a jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu buffer žalovaného ve výši 100 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 11 001 Kč, životní minimum žalovaného ve výši 4 470 Kč, životní minimum členů domácnosti žalovaného ve výši 8 510 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 10 677 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky žalovaného 9 753 Kč a domácnosti žalovaného ve výši 44 812 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 21. 9. 2024 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč; sazba RPSN činila 48,3 %. Vedle toho byly sjednány některé další poplatky (poplatek „desetiprocentní odklad“ ve výši 490 Kč, poplatek za „korunový odklad“ ve výši 990 Kč, poplatek za službu „expres výplata“ ve výši 199 Kč, poplatek za službu „bezpečná splátka“ ve výši 99 Kč měsíčně, poplatek za službu „SMS servis“ ve výši 49 Kč měsíčně, poplatek za „online platbu“ ve výši 1 % z převáděné částky), splatné, pokud žalovaný příslušnou možnost využije. Žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově nejpozději do 21. 10. 2024. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. , č. účtu, . Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky www., Anonymizováno, .cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně dále předložila Sazebník platný od 4. 1. 2019, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Informační memorandum o zpracování osobních údajů. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 21. 9. 2024 na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. , č. účtu, zaslána částka 10 000 Kč.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaný měl být v době podání žádosti o úvěr zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 50 000 Kč měsíčně, žalovaný měl být bezdětný a jiným společnostem nesplácel žádné splátky. Lustrace žalovaného v registrech NRKI, SOLUS a CRIBIS byly OK.Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl jeden „existující“ závazek ze splátkového úvěru (osobní úvěr z 13. 8. 2024 s částkou zbývající k doplacení 10 733 Kč, který měl být splacen prostřednictvím jediné splátky dne 12. 9. 2024), dvě žádosti o osobní úvěr mu byly odmítnuty (ze dne 19. 7. 2024 a ze dne 19. 8. 2024) a dále mu byly odmítnuty 3 žádosti o kreditní kartu splátkovou (ze dne 19. 8. 2024, ze dne 26. 8. 2024 a ze dne 29. 8. 2024) a jedna žádost o kreditní kartu dosud nebyla vyřízena (ze dne 19. 8. 2024).Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.Předžalobní upomínkou ze dne 17. 1. 2025, jejíž odeslání dne 20. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 31. 1. 2025.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Čl