23 C 50/2024-119 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, dne 21. 9. 2021, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 13měsíčních splátkách po 512 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, ničeho neuhradil a , právnická osoba, . proto k 12. 5. 2023 úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje částku 6 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 216,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 534,17 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 17,9 % ročně z částky 6 000 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně požadovala po žalovaném dále zaplacení částky 22 428,7 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, ze dne 21. 9. 2022, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . Žalobkyně uvedla, že , právnická osoba, . poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 36měsíčních splátkách po 903 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, uhradil pouze 2 612,73 Kč, , právnická osoba, . proto k 12. 5. 2023 úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje částku 22 428,70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 201,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 713,77 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22 428,70 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 17,9 % ročně z částky 22 428,70 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení. Předmětné pohledávky byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 6. 2023 s účinností od 30. 6. 2023, když toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně k výzvě uvedla, že v obou případech s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především z interních a externích datových zdrojů, a to příkladem BRKI/NRKI/SOLUS, přičemž se mimo jiné zohledňují pro stanovení maximálního úvěrového limitu příjmy a pravidelné výdaje žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o.s.ř. rozhodl bez nařízení jednání.3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 21. 9. 2021 a z jeho akceptace soud zjistil, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou se žalovaný zavázal poskytnutou zápůjčku ve výš 6 000 Kč vrátit v 13měsíčních splátkách po 512 Kč, úroková sazba byla sjednána na 17,9 % ročně. Dle výpisu z úvěrového účtu byla žalovanému poskytnuta částka 6 000 Kč, žalovaný však na úvěr nezaplatil ničeho.4. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 21. 9. 2022 a z jeho akceptace soud zjistil, že mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou se žalovaný zavázal poskytnutou zápůjčku ve výš 25 000 Kč vrátit v 36měsíčních splátkách po 903 Kč, úroková sazba byla sjednána na 17,9 % ročně. Dle výpisu z úvěrového účtu byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč a žalovaný uhradil toliko 2 612,73 Kč.5. Dopisem ze dne 12. 5. 2023 byla pohledávka z úvěrové smlouvy č. , hodnota, zesplatněna. Dopisem ze dne 12. 5. 2023 byla taktéž zesplatněna pohledávka z úvěrové smlouvy č. , hodnota, . Téhož dne byly oba tyto dopisy žalovanému odeslány. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 10. 2023, která byla odeslána 31. 10. 2023 (viz podací lístek).6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2023 obsahující seznam postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 7. 2023 a z potvrzení úplaty ze dne 30. 6. 2023, soud zjistil, že pohledávky, jež jsou předmětem této žaloby, byly postoupeny na žalobkyni.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly podepsány smlouvy o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2021 č. , hodnota, čerpal částku 6 000 Kč, kterou měl vrátit bezhotovostně v 13měsíčních splátkách po 512 Kč a na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2022 č. , hodnota, čerpal částku 25 000 Kč, kterou měl vrátit bezhotovostně v 36měsíčních splátkách po 903 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni 21. 9. 2022 (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V rámci výše popsaných smluvních vztahů žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne (a ostatně to plyne i ze zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022), že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenouinterpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.12. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěry splatit žalobkyně nepředložila ničeho. V obou případech shodně uvedla, že byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především z interních a externích datových zdrojů jako jsou BRKI/NRKI/SOLUS, přičemž měla i zohledňovat pro stanovení maximálního úvěrového limitu p