28 C 222/2025-54 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 379,52 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným dne , datum, uzavřela smlouvu o zápůjčce služby, hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 884 Kč na online nákup zboží u obchodníka, a to tak, že uvedenou částku vyplatila přímo na účet obchodníka. Žalovaný byl povinen poskytnuté prostředky vrátit včetně poplatků do 13. 7. 2023. Pro případ prodlení žalovaného bylo ujednáno oprávnění banky účtovat po 30 dnech ode dne splatnosti poplatek ve výši 499 Kč a smluvní pokutu. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že při posuzování bylo využito standardních postupů, kdy schopnost splácet byla posouzena zejména na základě zhodnocení žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do veřejných registrů a informací zjištěných z interních zdrojů. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 3,48 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 8. 2024 s účinností ke dni 30. 8. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá uhrazení dlužné částky ve výši 21 379,52 Kč (jistina ve výši 20 884 Kč a poplatek ve výši 495,52 Kč). S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 379,52 Kč ode dne 13. 8. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.4. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení služeb přímého bankovnictví, kdy služby přímého bankovnictví mimo jiné slouží jako nástroj, jehož prostřednictvím mohou právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavírat smlouvy (smlouva o zřízení služeb přímého bankovnictví). Schválením žádosti žalovaného o službu , Anonymizováno, ze dne , datum, došlo ke dni , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným k uzavření smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 884 Kč na nákup na e-shopu , Anonymizováno, (číslo objednávky , Anonymizováno, ), a to tak, že tato částka bude poskytnuta přímo na účet e-shopu. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit do , datum, . Současně bylo sjednáno oprávnění banky účtovat poplatek za upomínku ve výši 499 Kč v případě prodlení s úhradou o více než 30 dnů (vyúčtování nákupu, detail žádosti č. , hodnota, , údaje klienta). Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky služby , Anonymizováno, . Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 3,48 Kč (přehled zůstatků). Dne , datum, byla právní předchůdkyní žalobkyně provedena úhrada objednávky č. , hodnota, ve výši 20 884 Kč (detail žádosti č. , hodnota, ). Smlouvou o postoupení pohledávek č, Anonymizováno, dne 27. 8. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován sdělením předchůdkyně žalobkyně ze dne 17. 9. 2024 (smlouva o postoupení, příloha č. , hodnota, ke smlouvě, oznámení o postoupení, potvrzení o úplatě, podací arch). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 11. 11. 2024 odeslanou téhož dne (předžalobní upomínka, podací lístek).5. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky na nákup zboží na e-shopu ve výši 20 884 Kč. Žalovaný však na svůj dluh uhradil celkem pouze částku 3,48 Kč.6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 13. 6. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě lustrace žalovaného v externích registrech, současně však nedoložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného doložila.14. Žalobkyně k dotazu soudu pouze obecně uvedla, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného n