6 C 127/2025-19 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 670 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému dne 22. 1. 2024 poskytnut úvěr ve výši 11 500 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 21. 2. 2024. Žalovaný však nesplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se tak v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 11 500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 4 829,73 Kč, úrok ve výši 340,27 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 670 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku ničeho.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne 22. 1. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 11 500 Kč. Smlouva byla uzavřena tak, že se žalovaný nejprve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně na adrese , Anonymizováno, zadáním svých osobních údajů, včetně telefonního čísla. Poté, co žalovaný prostřednictvím uvedeného webového rozhraní podal žádost o spotřebitelský úvěr, byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně posouzena jeho úvěruschopnost (kdy dle tvrzení žalobkyně byly provedeny lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI), následně mu byl prostřednictvím webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, jejíž znění žalovaný odsouhlasil verifikačním kódem zaslaným prostřednictvím SMS zprávy na telefonní číslo , tel. číslo, v žádosti. Žalovaný se touto smlouvou zavázal uhradit jistinu 11 500 Kč, úrok 340,27 Kč a poplatek za sjednání úvěru 3 863,78 Kč do třiceti dnů ode dne odeslání finančních prostředků z úvěru žalovanému. Při překročení doby splatnosti pak měl poplatek za sjednání úvěru činit částku 4 829,73 Kč. Žalovanému byl v souvislosti s uzavřenou smlouvou poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, shrnující podstatné náležitosti úvěru. Žalobkyně dne 22. 1. 2024 poskytla žalovanému částku ve výši 11 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, (potvrzení o provedení transakce, informace o vlastníkovi).4. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni (dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025, seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně dne 25. 4. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní výzvou ze dne 25. 4. 2025, odeslanou téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů (předžalobní výzva, podací lístek).5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 22. 1. 2024) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“10. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“11. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě lustrace žalovaného v externích registrech, avšak nepředložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokázala. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.12. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.13. Jelikož žalovaný na svůj dluh žalobkyni dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, dosud ničeho neuhradil, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 11 500 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 25. 4. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanském zákoníku stanoví, že se má za to, že