Okresní soud v Hodoníně 13 C 39/2026-34 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se domáhala zaplacení 73 501,61 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 27. 9. 2024 prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 64 800 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a s poplatky v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 27. 10. 2024. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný (o počtu členů domácnosti, o pravidelných příjmech a výdajích) a posouzení jeho úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů (CEE, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů MVČR, registr TelcoScore, registr hledaných osob PČR, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“) a vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP. Konkrétně tak žalobkyně vycházela výpisu z běžného účtu žalovaného od společnosti Kontomatik. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek a na poskytnutý úvěr uhradil celkem pouze 17 584,59 Kč (z toho 175,83 Kč bylo započteno na jistinu, 219,60 Kč na poplatek za službu „Klidné spaní“, 197,42 Kč na poplatek za službu „Presto“ a 16 991,74 Kč na smluvní úrok a smluvní pokutu. Proto žalobkyně v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 34 901,17 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 634,25 Kč, smluvní úrok ve výši 35 030,72 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 62,22 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 1 287,56 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 585,69 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 36 885,20 Kč od 30. 10. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 27. 9. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 64 800 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně a s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, se splatností první splátky dne 27. 10. 2024 a s datem splatnosti úvěru (poslední den trvání smlouvy) 3. 3. 2026. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření; zde žalovaný odsouhlasil znění smlouvy kliknutím na tlačítko „podepisuji“ a posléze mu tato byla zaslána na jím uvedenou emailovou adresu. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení až do zaplacení a dále je oprávněna v případě prodlení žalovaného delším 91 dní úvěr zesplatnit. Předpis denních splátek tvořil přílohu smlouvy. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy byla ověřena z kopie občanského průkazu. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky platné od 27. 5. 2024. V článku 10.1 Všeobecných obchodních podmínek bylo uvedeno, že vzájemná komunikace probíhá přednostně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Za prostředky komunikace na dálku je považován e-mail, komunikace prostřednictvím datové schránky, poštovní zásilka zajišťovaná provozovatelem poštovních a kurýrních služeb, telefonický hovor či komunikace prostřednictvím Klientské sekce. Žalobkyně dále předložila Informace pro spotřebitele, Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů.4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a z výpočtu, který učiní na základě získaných poznatků při zohlednění regionálního koeficientu a výše životního minima. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti sám. Co se týká příjmu žalovaného, při podání žádosti o úvěr uvedl částku 30 000 Kč měsíčně. Žalobkyně pak vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 50 933 Kč. Stran měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že činí 10 000 Kč na bydlení a 5 000 Kč na ostatní zbytné výdaje; žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 10 185 Kč a dále s rezervou pro výdaje ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 19 300 Kč.5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ měla výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činit 50 933 Kč.6. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 6. 2. 2024 do 23. 12. 2024 pořízeného automatizovaným systémem Kontomatik soud nezjistil žádný pravidelný příjem žalovaného (ze zaměstnání, z podnikání apod.) v období před uzavřením smlouvy o úvěru, rovněž nebyly zjištěny žádné pravidelné výdaje žalovaného především související s bydlením (nájemné, platby energií, vodného a stočného, televizních a rozhlasových poplatků, internetu apod.). Bylo pouze zjištěno, že některé platby žalovaného byly směrovány na účty sázkových či herních společností (Fortuna, sazka.cz) a dále, že žalovaný měl již v té době několik jiných úvěrových závazků (Zaplo Finance, Home Credit).7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému) plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 27. 9. 2024 částku 5 500 Kč, dne 29. 9. 2024 částku 2 000 Kč a částku 3 000 Kč, dne 30. 9. 2024 částku 1 300 Kč, dne 1. 10. 2024 částku 1 000 Kč, dne 2. 10. 2024 částku 700 Kč, dne 26. 11. 2024 částku 12 326 Kč, dne 27. 12. 2024 částku 6 000 Kč a dne 28. 12. 2024 částku 5 251,04 Kč.8. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 9. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky do tří dnů. Dle potvrzení o podání byla předžalobní upomínka žalovanému odeslána 10. 9. 2025.9. Emailovou zprávou ze dne 29. 10. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému, že je v prodlení o délce 266 dní, proto s okamžitou platností vypověděla smlouvu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky.10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1 téhož zákona, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, vycházela z interní metodiky schválené ČNB, nahlédla do příslušných registrů a dále vycházela z výpisu z účtu žalovaného. K tomu žalobkyně doložila výpis z účtu žalovaného získaný od společnosti Kontomatik. Z tohoto výpisu z účtu však nebyly zjistitelné žádné pravidelné příjmy ani pravidelné výdaje žalovaného. Žalobkyně tak kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 50 933 Kč, což byl zřejmě součet všech nepravidelných příjmů žalovaného v období jednoho měsíce, přitom sám žalovaný vyčíslil svůj pravidelný příjem v částce nižší (30 000 Kč). Pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání či z podnikání, případně z darů či sociálních dávek tak nebyl ničím doložen (např. výplatními páskami, pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele apod.). Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala, a za využití statistických dat (regionální koeficient a životní minimum) sama stanovila pravidelné měsíční výdaje žalovaného v částce 10 185 Kč plus rezervu pro výdaje ve výši 650 Kč, byť sám žalovaný své výdaje vyčíslil částkou vyšší (celkem 15 000 Kč). K výše uvedenému soud podotýká, že je to vždy poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení ani využitím statistických údajů. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, přičemž výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě (a to především za situace, kdy sám žalovaný své výdaje na bydlení vyčíslil poměrně vysokou částkou 10 000 Kč). Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně ničím nedoložila (např. výstupy provedených lustrací v úvěrových registrech), že zkoumala další úvěrové zatížení žalovaného a jeho případné jiné závazky. V situaci, kdy sám žalovaný výdaje na půjčky žádné neuvedl, avšak z výpisu z účtu byly některé jiné půjčky či úvěry zjištěny, měla žalobkyně tím spíše jeho výdaje (nejen) na jiné závazky důkladně prověřit, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu celkem ve výši 35 077,04 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“20. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 35 077,04 Kč žalovaný již uhradil 17 584,59, soud proto žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 17 492,45 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu nejsou známy žádné informace o majetkové situaci žalovaného. S ohledem na výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.21. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, poplatků, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.22. Právo na náhradu nákladů řízení by měl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.