20 C 216/2025-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 13 667 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 24. 5. 2024 a na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 6 800 Kč, a to na jeho účet. Následně dne 29. 5. 2024 požádal žalovaný o navýšení zápůjčky o 1 600 Kč, když i tato částka byla dne 30. 5. 2024 žalovanému zaslána na účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutou zápůjčku uhradit žalobkyni poplatek ve výši 2 067 Kč. Jistina i poplatek byly splatné 23. 6. 2025, avšak žalovaný předmětnou zápůjčku s příslušenstvím řádně a včas nesplatil a na svůj dluh neuhradil nic. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy si vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a dále nahlédla do relevantních databází. Žalobkyně tedy požaduje uhrazení částky 10 467 Kč představující jistinu a poplatek a dále částku 2 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu ve výši 3 200 Kč, a to ve výši 0,1% denně z dlužné částky 8 400 Kč od 24. 6. 2024 do 10. 7. 2025.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 5. 2024 a z Dodatku k této smlouvě ze dne 29. 5. 2024 soud zjistil, že smlouva je podepsána jak žalobkyní, tak žalovaným – prostřednictvím pin kódu. Na základě této smlouvy soud zjistil, a to z výpisu z účtu žalovaného a výpisu z účtu žalobkyně, že žalobkyně v květnu poslala na účet žalovaného celkem částku 8 400 Kč. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.4. Žalobkyně následně zaslala žalovanému upomínky, a to dne 30. 6. 2024, 7. 7. 2024, 14. 7. 2024 a ze dne 23. 7. 2024. Následně žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 19. 3. 2025, která byla odeslána téhož dne.5. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o zápůjčce dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 8 400 Kč.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně, předchůdce žalobkyně, zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.9. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.10. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně soudu nepředložila důkazy, ze kterých by bylo prokázáno splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost ze strany žalobkyně. Soud na jednání měl v úmysl poučit o tomto nedostatku žalobkyni, dle § 118a o.s.ř., ale vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání nedostavila, dobrovolně se tohoto práva na to být poučena vzdala a soud vycházel z listin, které měl k dispozici při vyhlášení rozsudku.11. Pokud proběhlo interní posouzení, pak žalobkyně dostatečně nevysvětlila a nedoložila, na základě jakých skutečností posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy soud vzal za prokázané, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, čímž porušila své povinnosti jako poskytovatele úvěru a posuzovanou úvěrovou smlouvu je potřeba považovat za absolutně neplatnou, a má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 8 400 Kč.12. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, když požadavky plynuly z absolutně neplatné smlouvy.13. Současně soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, rozhodl tak, že žalobkyni se nepřiznává ani nárok na zákonný úrok z prodlení, když je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).14. Lhůtu k plnění, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl pasivní a soudu nesdělil informace, které by mu bránily v této lhůtě dlužnou částku uhradit a jedná se o nižší částku, kterou by měl být dlužník schopen ve lhůtě 2 měsíců uhradit.15. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, když úspěch žalobkyně (výrok I.) činil 51% celku a úspěch žalovaného (výrok II.) činil 49% celku, tedy úspěch a neúspěch obou účastníků byl téměř totožný.