4 C 184/2022-33 — Okresní soud v Jindřichově Hradci

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 652,91 Kč, společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 20,59 Kč, kapitalizovaný úrokem ve výši 3 979,41 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a částkou 88,41 Kč (smluvní pokuta), to vše na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] Na základě této smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta finanční hotovost ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021. 2. Stanovisko žalovaného se nepodařilo zjistit, neboť se k návrhu nevyjádřil a k soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil. Soud proto rozhodl bez jeho přítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin zjistil soud tento skutkový stav ve věci: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalované na základě úvěrové smlouvy ze dne 9. 9. 2020, [číslo] částku 5 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet s úrokovou sazbou 15 % p. a. ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 664 Kč, společně s náklady na poskytnutí úvěru. Žalovaný uhradil na pohledávce žalobkyně celkem 347,09 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 22. 12. 2021. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného na základě vyplněného formuláře žalovaným, který uvedl, že je zaměstnaný, jeho měsíční příjem činí 12 836 Kč, jeho výdaje tvoří 1 000 Kč na bydlení, 3 860 Kč za dopravu a jídlo, 1 000 Kč hradí na stávající půjčky. Žalovaný bydlí u rodičů a je svobodný. Žalobkyně mimo vyplněného formuláře nepředložila žádné listiny prokazující tvrzení žalovaného o jeho finanční situaci či listiny prokazující vlastní činnost právní předchůdkyně žalobkyně směřující k ověření úvěruschopnosti žalovaného. 4. Na základě shora uvedeného skutkového závěru v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: 5. Pokud jde o právní posouzení věci, soud posuzuje uzavřenou smlouvu podle svého obsahu, tj. podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitelem podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli 7. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Výše úroků pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. V případě shora uvedené smlouvy pak soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nepostupovala s dostatečnou odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně sice ověřovala úvěruschopnost žalovaného, ale toto posouzení je podle názoru soudu zcela nedostatečné, resp. nedůsledné. Soudu byl doložen pouze formulář vyplněný žalovaným, ověření pravdivosti a úplnosti údajů ze strany právní předchůdkyně žalobkyně soudu doloženo nebylo, tedy není zřejmé, zda právní předchůdkyni byly skutečně předloženy výplatní pásky žalovaného, zda došlo k ověření jeho tvrzení o měsíčních příjmech a výdajích či zda v rámci ověření úvěruschopnosti byla provedena základní lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích a registrech. 14. Splnění povinnosti řádného ověření úvěruschopnosti žalovaného je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [číslo jednací]). Doklady o tom, že úvěruschopnost žalovaného byla náležitě ověřena předloženy soudu nebyly, žalobkyně žádné další důkazy nenavrhla a k ústnímu jednání se nedostavila. Za těchto okolností lze dovodit, že úvěruschopnost žalovaného nebyla náležitě posouzena. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené mezi původním věřitel a žalovaným dle § 580 odst. 1 o. z., a soud k této neplatnosti přihlédl dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i bez návrhu. 15. Žalovaný předmět výše uvedené smlouvy (částku 5 000 Kč) převzal na základě neplatné smlouvy, tedy se bezdůvodně obohatil, a je povinen dle § 2991 odst. 2 o. z. toto bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud žalovaný od žalobkyně převzal částku 5 000 Kč a zaplatila 347,09 Kč, je jeho povinností vrátit žalobkyni částku odpovídající rozdílu mezi těmito částkami, tzn. částku 4 652,91 Kč; tak také rozhodl soud výrokem I. k čemuž žalobkyni přisoudil i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, zbylou částku požadovanou žalobkyní soud zamítl, a to včetně smluvních úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty. 16. K otázce zaplacení zákonného úroků z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení žalovaného, soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům úvěrů, kteří nepostupují dle zákonných ustanovení o spotřebitelském úvěru či postupují v rozporu se smyslem a účelem zákona o spotřebitelském úvěru, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. 17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.