5 C 186/2021-38 — Okresní soud v Jindřichově Hradci

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je, po částečném zpětvzetí žaloby, nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovaným a jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba], [IČO]. 3. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: Dne [datum] projevili žalovaný a právní předchůdce žalobkyně - společnost [právnická osoba], [IČO], vůli uzavřít smlouvu o úvěru, téhož dne právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně neprokazuje, že její právní předchůdce dostál své předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. 4. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaný je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku); jedná se o smlouvu spotřebitelskou. 5. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Dle současné právní úpravy se jedná o neplatnost relativní (ustanovení § 586 občanského zákoníku), kterou může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (ustanovení § 87 odst. 1 spotřebitelského úvěru). Tato právní úprava je však v rozporu s unijním právem, když články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] (dále jen:„ směrnice 2008/48“) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době – srovnej: rozsudek Soudního dvora ve věci C [číslo]. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu [příjmení] v . Enel ze dne [datum], kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. [obec] nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU. S ohledem na výše uvedené, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení a na judikaturu Soudního dvora, soud shledává smlouvu absolutně neplatnou, když žalobkyně neprokazuje, že při ověřování úvěruschopnosti postupoval její právní předchůdce s odbornou péčí, tedy s péčí, kterou lze ve vztahu podnikatele a spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám a obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Poskytovatel úvěru nese v tomto ohledu důkazní břemeno a musí si být vědom nutnosti shromažďovat a uchovávat důkazy o plnění povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí. Soudní dvůr v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) vyložil článek 8 směrnice 2008/48, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku, účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Z ustanovení § 2991 občanského zákoníku se podává, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). V ustanovení § 2993 občanského zákoníku se podává, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Pohledávka společnosti [právnická osoba], [IČO], za žalovaným byla postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a násl. občanského zákoníku (srovnej Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). 6. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru posuzuje soud nároky žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a přiznává jí částku, o kterou se žalovaný obohatil. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. 7. Jelikož doba splnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, má soud za to, že je třeba vycházet per analogiam z ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, § 1959 občanského zákoníku ve spojení s původní judikaturou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Cdo 4323/2010). Dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle ustanovení § 1959 občanského zákoníku se podává, že neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do 10 dnů. Splatnost závazku soud odvozuje z data, kdy byla žalovanému doručena žaloba, tj. [datum], lhůta pro plnění (ihned) uplynula dne [datum] a od [datum] je žalovaný v prodlení a žalobkyně má nárok na úroky z prodlení. Požadovaná výše úroků z prod