11 C 164/2021-64 — Okresní soud v Jihlavě

1. Při odůvodnění rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je peněžité plnění ve výši 4 500 Kč s příslušenstvím, jehož úhrady se žalobkyně proti žalovanému domáhá z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o.) dne [datum]. Tato částka představuje žalovanému vyplacenou dosud nevrácenou jistinu úvěru ve výši 3 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, kterou je dle žalobkyně žalovaný povinen uhradit z důvodu prodlení s úhradou jistiny úvěru. Jako příslušenství pak žalobkyně žádá úrok z prodlení z částky 3 000 Kč od [datum], tedy ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení a smluvní úrok jako úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z jistiny od [datum] do zaplacení. 3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výše uvedený nárok uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 4, aniž by k tomu ve smyslu § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř. byl důvod, tamní soud usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 38 C 208/2021-29, věc postoupil podepsanému soudu jako soudu místně příslušnému. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně řádně omluvila svoji přítomnost při jednání a žádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 5. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to v elektronické podobě prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně žalobkyně. Smlouva byla žalovanému poskytnuta společně s informace o úvěru a poučením spotřebitele v elektronické podobě a jejich znění bylo uloženo na serveru předchůdkyně žalobkyně a v uživatelském účtu žalovaného. Na základě smlouvy byly žalovanému na jeho účet dne [datum] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 36 % ročně (ve výši 59,18 Kč) nejpozději do [datum]. V této lhůtě však žalovaný nehradil ani částečně a dnem následujícím se dostal do prodlení. V souladu s čl. VIII odst. 1 písm. c) smlouvy byl v takovém případě žalovaný povinen uhradit také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni. O změně v osobě věřitele byl žalovaný písemně informován a ze strany žalobkyně byl ve smyslu poslední výzvy před podáním žaloby marně vyzván k úhradě dluhu. 6. Provedeným dokazováním soud také dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy pečlivě, obezřetně a s potřebnou odbornou péčí posoudila poměry žalovaného a dospěla k závěru, že je schopen bez důvodných pochybností poskytnuté peněžní prostředky vrátit. S tímto závěrem se soud zcela ztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně posuzovala příjem žalovaného, a to ne jen na základě tvrzení žalovaného (dle kterého dosahoval čistého měsíčního příjmu ve výši 20 000 Kč), ale i oproti předloženým výplatním páskám, z nichž vyplýval skutečný čistý příjem žalovaného ve výši téměř 14 500 Kč měsíčně. Takový příjem pak předchůdkyně žalobkyně podrobila dalšímu hodnocení ve spojitosti s měsíčními výdaji žalovaného. Jako výdaje žalovaného předchůdkyně žalobkyně použila statistické údaje uveřejněné Českým statistickým úřadem, dle nichž průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti v době uzavírání předmětné smlouvy činila 10 500 Kč. Tento způsob získání informací o majetkových poměrech je dle soudu zcela přípustný, neboť tyto statistické údaje odráží potenciální běžné měsíční výdaje, které jedinci mohou vzniknout. Předchůdkyně žalobkyně pak vycházela z toho, že i pokud by žalovaný neměl žádné úspory, v měsíci, v němž by musel poskytnutý úvěr splatit, by mu i nad rámec uvažovaných výdajů zůstal dostatečný finanční zůstatek pro pořízení základních běžných potřeb. Navíc se jednalo o jednorázovou povinnost žalovaného, tedy při splacení úvěru by se mu o tuto částku další měsíc příjem nezmenšil. Na základě zjištěných informací lze uzavřít, že žalovanému v úhradě dluhu nebránily žádné objektivní okolnosti. 7. Výše zjištěný skutkový stav věci soud podrobil právnímu hodnocení, na základě kterého dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně splnila své povinnosti, když žalovanému poskytla úvěr ve sjednané výši a před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Oproti tomu soud nemá pochyb o tom, že žalovaný své povinnosti nesplnil, neboť poskytnutý úvěr řádně a včas neuhradil. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovaným ve smyslu § 1879 o. z. řádně postoupena, by tedy náležela celá neuhrazená částka včetně sankční platby v podobě smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelský úvěr, kdy žalovaný jako spotřebitel vůči předchůdkyni žalobkyni jako podnikateli vystupoval ve slabším postavení, je nutné zohlednit veškeré požadavky, které jsou zákonem o spotřebitelském úvěru zakotveny právě pro ochranu spotřebitele. Jedním z těchto požadavků je přístup podnikatele ke spotřebiteli včetně podoby a náležitostí vzájemného právního jednání. Ustanovení § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru mimo jiné stanoví, že pokud nebylo písemné vyhotovení smlouvy poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je namísto té sjednané repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. 8. Je nutné zdůraznit, že soud považuje předmětnou smlouvu o úvěru za platně uzavřenou. Pouze dospěl ke zjištění, že předmětná smlouva, jež byla uzavřena v elektronické podobě, nebyla žalovanému poskytnuta v listinné podobě ani na jiném trvalém nosiči dat. Pokud smlouva byla uložena v klientské sekci žalovaného na webové stránce žalobkyně (resp. její předchůdkyně), nelze tuto platformu považovat za trvalý nosič dat. K tomu soud odkazuje na Důvodovou zprávu k zákonu 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k § 3 odst. 2 písm. k ), (cit. [datum]). Dostupné z: ASPI). Pro účely definice trvalého nosiče dat je nutné sledovat eurokonformní výklad evropského práva. Takový výklad poskytnul rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci E [číslo] Inconsult Anstalt a Orgán pro dohled nad finančním trhem (Finanzmarktaufsicht), který judikoval, že internetová stránka je trvalým nosičem (tzv. trvalé médium), pokud umožňuje zákazníkovi ukládat informace způsobem vhodným pro jejich pozdější využití po dobu odpovídající účelu těchto informací. Internetová stránka může být označena za trvalé médium, pokud umožní reprodukci uložených informací v nezměněném stavu (informace musí být uložena tak, aby ji zprostředkovatel nemohl jednostranně změnit). Za trvalý nosič dat nemůže být považováno řešení, které neumožňuje spotřebiteli ověřit, zda informace v něm obsažené nebyly změněny. S ohledem na uvedený závěr soud konstatuje, že uložení smlouvy na uživatelský účet žalovaného na internetové stránce předchůdkyně žalobkyně není dostatečným způsobem, jak zajistit ochranu žalovaného před případnou změnou smlouvy, když k takové účtu má bezpochyb přístup i samotná žalobkyně a v řízení nebylo prokázáno, že by webové rozhraní předchůdkyně žalobkyně poskytovalo výše požadované zabezpečení. Vzhledem k uvedenému soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost kladenou ustanovením § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze proto přihlížet k ujednáním o jakýchkoli platbách ve smlouvě, s výjimkou zápůjční úrokové sazby za podmínek uvedených níže. 9. V řízení i pře to bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. S ohledem na výše uvedené, kdy se nepřihlíží k ujednaným platbám, v úvahu přichází vyhovění žaloby v rozsahu, v němž je žalovaný povinen v souladu s § 2991 o. z. vrátit, oč se obohatil, neboť s peněžními prostředky disponoval na základě právního důvodu, který odpadl. Bezdůvodné obohacení odpovídá té částce poskytnutých peněžních prostředků, na které žalovaný dosud nic nevrátil. Soud má za prokázané, že žalovaný