11 C 237/2020-28 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 220 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum] v elektronické podobě. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nahlížením do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí a lustrací dokladu totožnosti žalované v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila. Žalobkyně řádně omluvila svoji nepřítomnost při jednání, soud proto věc projednal a rozhodnul podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 3. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Soudu byla předložena smlouva o úvěru, která byla dle tvrzení žalobkyně uzavřena mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně dne [datum] prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně žalobkyně poté, co se na ní žalovaná zaregistrovala, požádala o poskytnutí úvěru a předchůdkyně žalobkyně tuto žádost akceptovala se současným vyplacením peněžních prostředků žalované. Peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč byly dne [datum] poskytnuty na účet č. [bankovní účet], jehož majitelem je žalovaná. Dle smlouvy předchůdkyně žalobkyně vyžadovala vrácení poskytnutých peněžních prostředků společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 720 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze částku 1 000 Kč, zbývající část ve lhůtě neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla poté postoupena na žalobkyni dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem ze dne [datum] společně s výzvou k úhradě dluhu, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů (výzva byla odeslána žalované téhož dne). Žalovaná však ničeho neuhradila a stále dluží žalobkyni částku 1 220 Kč. 4. Na základě právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jelikož předchůdkyně žalobkyně při poskytování„ úvěru“ vystupovala v postavení věřitele, byla povinna v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. S přihlédnutím k ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018) je věřitel při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr povinen vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem, nicméně musí postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. Pokud žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že její předchůdkyně pouze nahlédla do příslušných databází a rejstříků, aniž by uvedla konkrétní zjištěné informace a tyto doložila příslušnými listinami, nelze její postup považovat za splnění výše uvedené zákonné povinnosti. V souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je proto smlouva o úvěru neplatná. K této neplatnosti soud přihlédl v souladu s § 588 o.z. i bez návrhu pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť žalovaná jako spotřebitel je slabší smluvní stranou a při právním jednání s podnikatelem se vyžaduje vyšší míra ochrany jejích práv, která v tomto případě zajištěna nebyla. 5. V řízení nicméně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla na účet žalované peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč. Z důvodu výše vyslovené absolutní neplatnosti smlouvy ex-tunc tak přichází v úvahu vyhovění žaloby v rozsahu, ve kterém je žalovaná povinna vrátit neuhrazené peněžní prostředky, kterými se v souladu s § 2991 o.z. bezdůvodně obohatila. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná uhradila celkem 1 000 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy a neexistenci jiného platného smluvního ujednání nelze uzavřít, že by mezi stranami byly platně ujednány další platby jako poplatek za poskytnutí úvěru. Částečná úhrada dluhu se proto v celé své výši započítává jen na jistinu„ úvěru“, tzn. na skutečně poskytnuté prostředky. Výrokem I. tohoto rozsudku proto soud přiznal žalobkyni (na kterou byla pohledávka za žalovanou v souladu s § 1879 o.z. řádně postoupena) částku 500 Kč společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. bylo poté žalované uloženo, aby žalovanou částku zaplatila do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 6. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítnul žalobu ve zbývajícím rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 720 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, a to včetně příslušenství. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Vzhledem k tomu, že procesní úspěch stran je téměř shodný (s přihlédnutím k nečinnosti žalované v průběhu řízení), rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.