11 C 245/2021-27 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 8 891,13 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (dále též„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč Tyto prostředky se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatky v celkové výši 13 912 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 208 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaná však na celkovou částku 30 912 Kč uhradila pouze 22 506 Kč. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka v celkové výši 21 994,13 Kč, žalobou se však domáhá pouze úhrady nesplacené jistiny ve výši 4 917,66 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 973,47 Kč. 2. Žalobkyně také uvedla, že její předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila příjmy a výdaje žalované na základě údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr. Předchůdkyně žalobkyně následně z předložených dokumentů ověřila pravdivost uvedených údajů. Porovnáním příjmů a výdajů pak předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopná řádně splácet požadovaný úvěr. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci. 4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaná skutečně uzavřela s předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o úvěru. Sjednané peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč žalovaná převzala v hotovosti oproti podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit společně s úrokem ve výši 1 637 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 225 Kč a inkasním poplatkem ve výši 4 250 Kč, celkem tedy částku 30 912 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 208 Kč s tím, že první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná nehradila splátky řádně, uhradila pouze 22 506 Kč. Při prodlení žalované s úhradou splátek se aktivovalo ujednání, dle něhož předchůdkyni žalobkyně náleží smluvní pokuta ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, a to za každý den prodlení. Nesplacenou část úvěru včetně smluvní pokuty předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byla žalovaná písemně informována. Po postoupení pohledávky žalovaná svůj dluh neuhradila, ani k předžalobní upomínce ze dne [datum]. 5. Pokud jde o ověření úvěruschopnosti žalované, z doložené žádosti o úvěr, dohody o provedení práce, mzdového výměru a potvrzení o výši příjmu má soud za prokázané, že úvěruschopnost byla v tomto případě posouzena jen formálně. V žádosti o úvěr žalovaná uváděla, že má příjem z dohody o provedení práce uzavřené na dobu určitou od [datum] do [datum] ve výši 11 960 Kč. Žalovaná dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 4 300 Kč a tvoří je náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč (přičemž uvedla, že bydlí s rodiči), dále osobní výdaje ve výši 2 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1 300 Kč. Použitelný měsíční příjem žalované byl tedy 7 660 Kč. Výdaje žalované však nebyly osvědčeny žádnými dokumenty; součástí žalobních tvrzení není ani posouzení, jakou platební morálku žalovaná měla ve vztahu k již uzavřeným půjčkám. Ať již soud považuje uvedené nedostatky za chyby, jichž by se zodpovědný poskytovatel spotřebitelských úvěrů neměl dopustit, zásadní pochybení v postupu předchůdkyně žalobkyně spatřuje ve formálním zhodnocení příjmové stránky žalované. Z předložených dokladů, z nichž vycházela i předchůdkyně žalobkyně, totiž nevyplývá, že žalovaná byla schopna úvěr splácet. Příjmy měla pouze z dohody o provedení práce, která omezovala množství práce na 300 hodin v období od [datum] do [datum] a za odpracovanou hodinu jí náležela mzda ve výši 80 Kč. Pokud již před poskytnutím úvěru žalovaná tvrdila, že dosáhla příjmu ve výši 11 960 Kč, lze dovodit, že již před poskytnutím úvěru odpracovala 149 hodin. V tom případě, pokud žalovaná při žádosti o úvěr dokládala, že od [datum] (tj. uzavření smlouvy) do [datum] (konce platnosti dohody o provedení práce) bude mít celkové příjmy přibližně 12 000 Kč, její skutečný měsíční příjem by činil přibližně 1 200 Kč. Po tomto zjištění by předchůdkyně žalobkyně neměla mít žádné pochybnosti o tom, že žalovaná nebyla způsobilá požadovaný úvěr splácet. 6. Soud na závazkový vztah aplikoval ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravující smlouvu o zápůjčce, resp. ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná vystupovala v postavení spotřebitele. Předchůdkyně žalobkyně tedy byla povinna řídit se ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž tak musí činit dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí. V souladu s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen posuzovat zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Další povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru pak stanoví ustálená judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž mimo jiné vyplývá, že věřitel je povinen postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří. Ze skutkových závěrů vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované posuzovala pouze formálně; činila tak v rozporu s odbornou péčí. V důsledku toho nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předmětnou smlouvu považovat za platně uzavřenou, přičemž tato neplatnost má povahu absolutní dle § 588 o. z., neboť jednání věřitele vůči spotřebiteli jako slabší smluvní straně v rozporu s jeho odborností nelze považovat za souladný s dobrými mravy. 7. Vzhledem k vyslovení absolutní neplatnosti smlouvy ex-tunc a neexistenci jiného platného smluvního ujednání nelze konstatovat, že by mezi stranami bylo platně ujednáno jakékoli peněžité plnění (včetně poplatků či smluvní pokuty). V řízení však bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč. V úvahu tak přichází vyhovění žaloby v rozsahu povinnosti žalované vrátit žalobkyni (na kterou byla pohledávka ve smyslu § 1879 o. z. řádně postoupena), oč se obohatila. Bezdůvodné obohacení tedy odpovídá té části fakticky čerpaných peněžních prostředků, na které žalovaná doposud ničeho neuhradila. Žalovaná však uhradila celkem 22 506 Kč. Podle § 1908 odst. 1 o. z. tím žalovaná splnila svůj závazek v celém rozsahu. Žalobkyni tedy vůči žalované již žádné plnění nenáleží. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako neoprávněnou zamítnul. 8. O nákladech řízení soud rozhodl postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení měla plný úspěch žalovaná, náleželo by jí tedy vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud však přihlédl k tomu, že žalovaná nebyla v řízení aktivní, nic netvrdila ani nedokládala na svoji obranu a žádné náklady jí nevznikly. Rozhodl proto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.