24 C 192/2021-82 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 795 Kč s příslušenstvím, zahrnující jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 211 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 584 Kč, jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným. 2. Jelikož žalovaný je státním občanem [anonymizována dvě slova], zabýval se soud nejprve svou příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) může smluvní partner spotřebitele v případě sporů ze spotřebitelských smluv podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis je možné se od ustanovení tohoto oddílu odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Spotřebitelem je v tomto sporu žalovaný, jeho smluvním partnerem je žalobkyně, která s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou přílohou jsou smluvní podmínky, v jejichž článku X.2. si smluvní strany ujednaly, že jsou oprávněny podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu České republiky. Žalovaný měl v době podání žaloby obvyklý pobyt v České republice na adrese [adresa žalovaného]. Soud neshledal důvod, proč by dohoda o příslušnosti soudu uzavřená pro rozhodování sporů ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyla podle českého práva přípustná, a proto s ohledem na bydliště žalovaného dospěl k závěru, že soudem příslušným k rozhodnutí věci je český soud, a to Okresní soud v Jihlavě podle ustanovení § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 85 odst. 1 o. s. ř. Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), si mohou strany spotřebitelské smlouvy zvolit v souladu právo rozhodné pro takovou smlouvu, přičemž v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se v případě neexistence volby práva jinak použila. V tomto případě si smluvní strany v záhlaví předmětné smlouvy ujednaly, že se tato smlouva uzavírá podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. rozhodným právem je zde právo české, které zároveň poskytuje žalovanému coby spotřebiteli požadovanou míru právní ochrany. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu nazvaném„ Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]“ ze dne [datum] je žalobkyně označena jako„ úvěrující“ a žalovaný jako„ úvěrovaný“ a identifikován je jménem a příjmením, rodným číslem, adresou bydliště, telefonním číslem, emailovou adresou, poštovní adresou a číslem bankovního účtu. Úvěrující se měl zavázat poskytnout úvěrovanému bezhotovostní úvěr ve výši 6 000 Kč s dobou trvání úvěru 28 dnů. Poplatek za poskytnutí úvěru měl činit 2 211 Kč. K uzavření smlouvy mělo dojít za užití prostředků komunikace na dálku, a to po registraci úvěrovaného na webové stránce úvěrujícího, zadání požadovaných údajů, ověřením identity úvěrovaného zadáním SMS kódu zaslaného na jeho mobilní telefon a zaslání kopií dvou průkazů totožnosti. Podle čl. IX. odst. 1 písm. a) uvedeného dokumentu si měly smluvní strany sjednat, že v případě prodlení úvěrovaného je tento povinen zaplatit úvěrujícímu i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Na poslední straně předmětného dokumentu byl v místě pro podpis úvěrovaného uveden údaj o datu a čase uzavření smlouvy ([číslo] [rok] [anonymizováno]), jméno a příjmení úvěrovaného a elektronický kód zaslaný pomocí SMS ([číslo]). Žalobkyně měla při uzavření smlouvy rovněž k dispozici fotografii žalovaného, jeho občanský průkaz a potvrzení o jeho přechodném pobytu. Schopnost žalovaného splácet úvěr žalobkyně posoudila na základě nahlédnutí do dostupných registrů a na základě předloženého výpisu z účtu žalovaného. Dne [datum] byla z účtu žalobkyně převedena platba ve výši 6 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] s poznámkou:„ Úvěr dle smlouvy [číslo] [webová adresa]“. Emailovou zprávou ze dne [datum] měla žalobkyně vyzvat žalovaného k úhradě jeho dluhu, přičemž detaily úhrady měly být uvedeny v přiloženém.pdf souboru obsahujícím předžalobní výzvu. Touto předžalobní výzvou vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu ze smlouvy o úvěru ve lhůtě do sedmi dnů od doručení této výzvy. 4. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo 681845“ ze dne 4. 5. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být podle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uzavřena v písemné formě a rovněž musí být podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu se přitom podle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném od 19. 9. 2016, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. 7. 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999/93/ES). Jelikož uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení §§ 5 a 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na www.nsoud.cz). V projednávané věci měla být předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní na internetových stránkách žalobkyně, přičemž žalovaný smlouvu o úvěru vlastnoručně nepodepsal. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z výpisu z účtu žalovaného, ze zaslání fotografie a kopie dvou průkazů totožnosti žalovaného), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy, lze dospět k závěru, že žalobkyně s žalovaným skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku její akceptace žalovaným bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tento dokument vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nesplňuje požadavky kladené na podpis žalovaného a současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž sice podařilo prokázat, že v květnu 2020 jednala s žalovaným, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalovaného tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se dle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo pr