4 C 323/2020-55 — Okresní soud v Jihlavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaném u Okresního soudu v Jihlavě dne [datum] se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 5 729 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že původní věřitel, [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřel se žalovanou dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poté byla mezi účastníky řízení uzavřena jednotlivá smlouva o úvěru [číslo] na částku 6 000 Kč, kterou měla žalovaná zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaná ovšem svou povinnost zcela nesplnila a na svůj závazek uhradila pouze 1 711 Kč. Původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena přípisem ze dne [datum]. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 964,07 Kč. Žalovaná byla na možnost podání žaloby upozorněna předžalobní výzvou ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, v mezidobí vydaný elektronický platební rozkaz byl zrušen. Soudní písemnosti byly žalované v dalším řízení doručovány podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na evidovanou adresu trvalého pobytu, postupem podle § 49 odst. 2 až 4 o.s.ř., tedy náhradním doručením. 3. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a proto soud postupoval podle § 115a o.s.ř., a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. V dokumentu nepodepsaném žalovanou a nazvaném„ Rámcová smlouva o úvěru [číslo]“ ze dne [datum] je původní věřitel označen jako„ věřitel“ a žalovaná jako„ klient“ a identifikována je jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště, doručovací adresou, číslem občanského průkazu, telefonním číslem, emailovou adresou a číslem bankovního účtu. V dokumentu nepodepsaném žalovanou a nazvaném„ Jednotlivá smlouva o úvěru [číslo]“ ze dne [datum], v němž byla žalovaná označena a identifikována stejným způsobem jako v rámcové smlouvě o úvěru ze dne [datum], se měl věřitel zavázat poskytnout klientovi převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] úvěr ve výši 6 000 Kč s datem splatnosti dne [datum]. Poplatek za poskytnutí úvěru měl činit 1 440 Kč a výše zápůjční úrokové sazby měla činit 20 % ročně, přičemž úrok z úvěru byl zahrnut v poplatku za poskytnutí úvěru. Pro případ prodlení žalované se zaplacením úvěru si měly strany ujednat, že žalovaná je povinna zaplatit původnímu věřiteli úrok z prodlení v zákonné výši, dále smluvní pokutu a účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky. K uzavření smlouvy mělo dojít za užití prostředků komunikace na dálku, kdy podpis žalované byl nahrazen úhradou tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč. Dne [datum] byla na účet žalované č. [bankovní účet] připsána z účtu původního věřitele platba 6 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil původní věřitel pohledávku za žalovanou na žalobkyni a žalované toto postoupení oznámil dopisem ze dne [datum], v němž žalovanou rovněž vyzvala k úhradě dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu. 5. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření rámcové smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] ani jednotlivé smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] mezi žalovanou a původním věřitelem v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být dle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), uzavřena v písemné formě a rovněž musí být podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu se přitom podle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] ze dne [datum], o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999 [číslo]). Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle § 5 a § 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese www.nsoud.cz). V projednávané věci měly být obě smlouvy uzavřeny mezi účastníky prostřednictvím komunikace na dálku, přičemž žalovaná smlouvu o úvěru nepodepsala. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z výpisu z účtu žalované), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedených smluv o spotřebitelském úvěru, lze dospět k závěru, že původní věřitel s žalovanou skutečně jednal. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětných smluv o úvěru ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění těchto smluv v okamžiku jejich podepsání žalovanou bylo totožné se zněním poskytnutém soudu, tudíž že nedošlo k jejich následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila, umožnila zachycení jeho obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalované uzavřít smlouvy o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tyto nebyly žalovanou vůbec podepsány, a současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž sice podařilo prokázat, že v březnu 2017 jednala s žalovanou, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smluv o úvěru v podobě předložené soudu a že tyto smlouvy byly uzavřeny v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětných smluv nebyla prokázána vůle žalované tyto smlouvy uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se podle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětných smluv o spotřebitelském úvěru mezi původním věřitelem a žalovanou v podobě předložené soudu. 6. Žalobkyně však soudu prokázala, že původní věřitel poskytl žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a že svůj nárok na vrácení těchto prostředků žalovanou platně a v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. postoupil na žalobkyni. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaná tyto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni či původnímu věřiteli vrátila v plné výši, kdy žalovaná na svůj dluh uhradila pouze 1 711 Kč. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní, respektive původním věřitelem, a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť původní věřitel jí plnil bez právního důvodu, a ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. má žalobkyně právo na vrácení toho, co bylo žalované plněno. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vydat to, oč se obohatila. Soud tudíž rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zbývající dlužnou částku 4 289 Kč s úrokem z prodlení z této částky podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého závazku, a to od [datum] jakožto od následujícího dne po účinnosti postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Proto soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení z dlužné částky 4 289 Kč od [datum] do zaplacení a zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 440 Kč od [datum] do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 5 729 Kč od [datum] do [datum]. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil, aby žalovanou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, nebo