12 C 14/2022-41 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 840 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného ověřením jeho příjmů a výdajů a nahlédnutím do rejstříků a registrů prokazujících existenci dluhů žalovaného. Žalobkyně ani nedoložila, jakou povahu má digitální podpis žalovaného na smlouvě (kdo jej připojil, zda je to záznam autorizovaný či zaručený). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a účastníci souhlasili, ab soud rozhodl na základě listinných důkazů obsažených ve spisu bez přítomnosti účastníků. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Soudu předložená smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje digitální podpisy žalobkyně i žalovaného, což podporuje tvrzení žalobkyně, že s žalovaným měla komunikovat prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. U podpisu žalobkyně je připojeno datum [datum], u žalovaného pak [datum] (stejně jako v případě Předsmluvních informací). Z účtu žalovaného byla na účet žalobkyně provedena verifikační platba ve výši 1 Kč, na základě toho pak v souladu se smlouvou žalobkyně téhož dne poskytla na účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně očekávala vrácení peněžních prostředků společně se sjednaným úrokem ve výši 39 % ročně a poplatkem ve výši 5 340 Kč nejpozději do 30 dnů od poskytnutí půjčky. Žalobkyně však od žalovaného ve lhůtě splatnosti poskytnutou částku se související platbami neobdržela, a to ani k písemným výzvám (které byly současně předžalobní upomínkou). Žalobkyně proto požaduje kromě jistiny a poplatku ve výši 5 340 Kč také smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. 4. Na základě stručného právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s ustanovením § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v elektronické podobě vyžaduje, aby toto právní jednání bylo jednajícími podepsáno způsobem upraveným zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Žalobkyně neprokázala, že digitální podpisy byly ke smlouvě o úvěru připojeny zákonným způsobem, aby bylo možné hovořit o elektronickém podpisu ve smyslu shora uvedených zákonným ustanovení. Smlouvu tedy nelze považovat za platné právní jednání. K neplatnosti soud přihlédl v souladu s § 588 o. z. i bez návrhu pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť žalovaný vystupuje v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru vůči žalobkyni jako spotřebitel a jako takovému zákonná úprava poskytuje vyšší míru ochrany jeho práv. 5. Soud doplňuje, že i v případě řádného podpisu smlouvy oběma stranami by dospěl ke stejnému závěru, tj. k neplatnosti smlouvy. Jelikož žalobkyně při poskytování„ úvěru“ vystupovala v postavení věřitele a žalovaný v postavení spotřebitele, byla žalobkyně povinna před uzavřením smlouvy v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného takovým způsobem, že se nespoléhá pouze na tvrzení žalovaného, ale jeho tvrzení si sama prověří například nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. (k uvedeným závěrům viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). V opačném případě je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Důkazní břemeno ohledně splnění této zákonné povinnosti pak leží na věřiteli. Žalobkyně však ani k výzvě soudu nedoložila, z jakých údajů vycházela, jakými listinami ověřovala pravdivost údajů uvedených žalovaným a jak zjištěné informace hodnotila. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného. Smlouva by proto z toho důvodu byla v souladu s § 588 o. z. absolutně neplatná. 6. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně poskytla na účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Z důvodu výše vyslovené absolutní neplatnosti smlouvy ex-tunc (tj. od počátku) tak v úvahu přichází vyhovění žaloby v rozsahu, ve které je žalovaný povinen v souladu s § 2991 o. z. vrátit vzniklé bezdůvodné obohacení, neboť peněžními prostředky disponoval bez platného právního důvodu. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaný na poskytnuté peněžní prostředky alespoň částečně hradil, přiznal soud žalobkyni výrokem I. tohoto rozsudku částku 5 000 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo poté žalovanému uloženo, aby žalovanou částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 7. Vzhledem k neplatnosti smlouvy a neexistenci jiného platného smluvního ujednání mezi stranami nelze uzavřít, že by mezi stranami byly platně sjednány jakékoliv další platby, jako poplatek za poskytnutí úvěru či smluvní pokuta. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku zamítnul žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení poplatku ve výši 5 340 Kč i smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Soud zamítnul žalobu rovněž v části, v níž žalobkyně požadovala náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, neboť na tyto náklady žalobkyni nevzniklo právo. V souladu s § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleží tato náhrada, pouze pokud jde o vzájemný závazek mezi podnikateli nebo o závazek mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky. Žalovaný však vystupoval v postavení spotřebitele. 8. O nákladech řízení soud rozhodl postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.