24 C 230/2022-40 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení 5 705 Kč s příslušenstvím jako neuhrazeného příspěvku ve výši 5 405 Kč za období od [datum] do [datum], během něhož bylo vozidlo žalovaného [registrační značka] (dále též jen„ předmětné vozidlo“) provozováno v rozporu s povinností uvedenou v § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a nákladů 300 Kč spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. 2. Jelikož žalovaný je státním občanem [země], zabýval se soud nejprve příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Podle čl. 4 odst. 1, 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, přičemž na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaný měl podle výpisu z informačního sytému základních registrů v době zahájení řízení bydliště v České republice na adrese [adresa žalovaného], a proto se příslušnost soudu určuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.“). Soudem příslušným k rozhodnutí věci je tak český soud, a to Okresní soud v Jihlavě podle § 84 o. s. ř. ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř. Určení rozhodného práva se řídí čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), (dále jen„ nařízení Řím II“), podle něhož mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země; podle čl. 2 odst. 1 nařízení Řím II zahrnuje pro účely tohoto nařízení škoda jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání. Podle čl. 23 odst. 1 věty první nařízení Řím II se pro účely tohoto nařízení za obvyklé bydliště v případě společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob považuje místo jejich ústřední správy. Sídlo, tj. ústřední správa, žalobkyně se nachází v České republice na adrese [adresa], žalovaný má své bydliště rovněž v České republice, jak je uvedeno výše, a proto je rozhodným právem, podle něhož soud posuzuje mimosmluvní závazkový vztah účastníků, právo české. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně vyzvala písemně žalovaného k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných vozidel do garančního fondu [obec] [anonymizována dvě slova] za vozidlo [registrační značka], jehož byl žalovaný v předmětné době vlastníkem a provozovatelem, a to za nepojištěné období od [datum] do [datum] včetně nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve lhůtě 60 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalobkyní odeslána dne [datum] a žalovanému doručena dne [datum]. Dne [datum] odeslala zástupkyně žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku. Podle sdělení odboru dopravy [stát. instituce] je zapsaným vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla v registru vozidel od [datum] [jméno] [příjmení], [datum narození]. Komisionářskou smlouvou ze dne [datum] pověřil [jméno] [příjmení] jako vlastník předmětného vozidla [příjmení] [příjmení], [IČO], prodejem tohoto vozu. Kupní smlouvou ze dne [datum] bylo předmětné vozidlo prodáno žalovanému. 4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem předmětného vozidla, avšak tato skutečnost dosud není zapsána v registru vozidel. Proto soud počátek běhu prekluzivní lhůty k uplatnění příspěvku posuzoval podle § 4 odst. 6 věty druhé zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých zákonů, (dále jen„ zákon“), tj. od okamžiku, kdy se měla žalobkyně prokazatelně dovědět, že vlastníkem předmětného vozidla je žalovaný. Jelikož se však žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, nemohla být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit své tvrzení, kterého data se dověděla, že žalovaný je vlastníkem předmětného vozidla, a označit k tomuto tvrzení příslušné důkazy. Tudíž žalobkyně netvrdila a neprokázala, že o změně vlastníka předmětného vozidla věděla jeden rok ode dne vzniku povinnosti žalovaného k zaplacení příspěvku nebo dobu kratší, tj. před 6. 11. 2021, a to zvláště za situace, kdy ke změně vlastnictví došlo již 16. 12. 2018. Proto soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, který vzniká postupně po jednotlivých dnech, jak vyplývá i ze skutečnosti, že sazby příspěvku jsou podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 205/1999 Sb. uváděny jako denní, zčásti zanikl podle § 4 odst. 6 zákona, a to ohledně období dvou dnů od [datum] do [datum] v rozsahu dvou denních sazeb podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb., tj. ve výši 94 Kč včetně příslušenství z této částky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl. 5. Pokud se jedná o nárok za zbývající období od [datum] do [datum], který nezanikl, dospěl soud k závěru, že žalovaný porušil zákonnou povinnost uvedenou v § 1 odst. 2 písm. b) zákona a provozoval vozidlo, jehož byl v rozhodném období vlastníkem, na pozemní komunikaci, aniž měl platně sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla. Žalobkyně odeslala výzvu k úhradě příspěvku žalovanému dne [datum] a vznikl jí tak vůči žalovanému pro období od [datum] nárok na zaplacení příspěvku podle § 4 odst. 1 zákona ve výši určené podle § 4 odst. 3 zákona jako součin počtu dní, kdy byla žalovaným porušována povinnost uvedená v § 1 odst. 2 zákona, a výše denní sazby podle druhu vozidla uvedené v § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb. včetně nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 zákona ve výši podle § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb. Výše nároku žalobkyně tak činí 5 611 Kč a je představována součtem součinu denní sazby ve výši 47 Kč a počtu 113 nepojištěných dní a částky 300 Kč jako nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a tuto částku přiznal žalobkyni včetně úroku z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu ve smyslu § 1968 o. z. Úrok z prodlení soud žalobkyni přiznal z dlužného nezaniklého příspěvku ve výši 5 311 Kč v sazbě stanovené nařízením vlády č. 351/2014 Sb. ode dne 23. 1. 2022, kdy již žalovaný byl v prodlení s úhradou svého dluhu po uplynutí lhůty splatnosti uvedené ve výzvě doručené žalovanému dne 10. 11. 2021, do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části 2 %, tj. v částce 101,30 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, jíž náleží odměna stanovená podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 5 705 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně, a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod.