24 EVC 4/2021-36 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení 390 EUR s příslušenstvím jako neuhrazené ceny za mezinárodní nákladní přepravu zboží, kterou žalobkyně provedla v období od [datum] do [datum] na základě objednávky žalované č. [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] s místem nakládky [adresa], a s místem vykládky [obec], Česká republika. 2. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu návrh na vydání evropského platebního rozkazu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, jímž se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, (dále jen„ nařízení o evropském platebním rozkazu“). Soud tento evropský platební rozkaz vydal, nicméně se jej nepodařilo doručit žalované na její adresu v [země]; proto jej soud v souladu s čl. 26 nařízení o evropském platebním rozkazu ve spojení s § 174b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a s § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušil a pokračoval v řízení o nároku žalobkyně s tím, že žalované ustanovil podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka pro toto řízení, neboť se jí nepodařilo doručit soudní písemnost na známou adresu v cizině. Opatrovník žalované ve svém vyjádření uvedl, že namítá promlčení žalobkyní uplatněného nároku. 3. Jelikož se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle maďarského práva a se sídlem v [země], zabýval se soud nejprve svou příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení o evropském platebním rozkazu pro účely použití tohoto nařízení se příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením (ES) č. 44/2001; jelikož toto nařízení bylo s účinností od 9. 1. 2013 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), posoudil soud svou příslušnost podle tohoto nařízení. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, a to u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Žalovaná má bydliště ve smyslu čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis v [země], avšak žalována může být v České republice, neboť podle smlouvy o přepravě zboží, kterou spolu účastníci řízení uzavřeli, měl být závazek splněn v České republice, tj. zboží mělo být podle objednávky žalované dodáno na adresu [adresa], tj. do obvodu Okresního soudu v Jihlavě, který je tak soudem příslušným k vedení tohoto řízení. Podle čl. 5 odst. 1 věty první nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu o přepravě zboží zvoleno podle článku 3, je právem rozhodným pro takové smlouvy právo země obvyklého bydliště dopravce za předpokladu, že se místo převzetí nebo místo doručení nebo obvyklé místo bydliště odesílatele nacházejí rovněž v této zemi. Obvyklé bydliště ve smyslu čl. 19 odst. 1, 3 nařízení Řím I měla žalobkyně coby dopravce v době uzavření smlouvy v České republice na adrese [adresa žalobkyně], a zboží bylo podle objednávky žalované dodáno na rovněž do České republiky adresu [adresa]. Rozhodným právem pro posouzení uzavřené smlouvy o přepravě zboží je tudíž právo české. 4. Jelikož účastníci neměli námitek proti rozhodnutí bez nařízení jednání, postupoval soud podle § 115a o. s. ř. a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud zjistil, že žalovaná si na základě objednávky ze dne [datum], zaslané žalobkyni, objednala u žalobkyně dopravu zboží za cenu 390 EUR z místa nakládky [anonymizována dvě slova], [rok] [anonymizováno], [jméno] [anonymizováno] 9, do místa vykládky na adrese [adresa], [obec a číslo] 02; nakládka byla objednána na den [datum] a vykládka na den [datum]. Podle mezinárodního nákladního listu č. CZ DR [číslo] ze dne [datum] převzala žalobkyně jako dopravce zboží odesílatele [anonymizována dvě slova] na adrese [adresa], s tím, že místem vykládky zboží je [příjmení] [jméno] [příjmení], [část obce a číslo], [PSČ] [obec a číslo]. Fakturou [číslo] ze dne [datum] naúčtovala žalobkyně žalované cenu za provedení přepravy zboží s datem nakládky [datum] a vykládky [datum] ve výši 390 EUR; splatnost této částky byla stanovena na 8. 12. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu ve výši 390 EUR. 5. S ohledem na zjištěný skutkový stav a právní posouzení věci dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný. Účastníci platně uzavřeli přepravní smlouvu v mezinárodní silniční nákladní dopravě podle čl. 4 a násl. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato úmluva je podle svého čl. 1 odst. 1 na předmětnou smlouvu aplikovatelná, neboť místo dodání zásilky leží na území České republiky, která je zároveň smluvní stranou CMR. Předmětem uzavřené smlouvy o přepravě byla přeprava sjednaného zboží v období od [datum] do [datum] s místem nakládky [adresa], a vykládky [obec], Česká republika. Žalobkyně splnila svou povinnost naložit, přepravit a vyložit zboží v uvedených datech na uvedených místech a žalované řádně vyúčtovala cenu za tuto přepravu, a to fakturou splatnou dne [datum]. Žalovaná byla tudíž podle čl. 13 odst. 2 CMR povinna tuto cenu uhradit. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že žalovaná vyfakturovanou cenu či její část žalobkyni uhradila, případně že nárok žalobkyně zanikl nebo byl převeden na jiného, uložil soud žalované povinnost zaplatit tuto cenu, tj. částku 390 EUR. Námitka promlčení vznesená opatrovníkem žalované je nedůvodná, neboť podle čl. 32 odst. 1 věty první CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje CMR, promlčují za jeden rok, přičemž podle čl. 32 odst. 1 písm. c) CMR počíná promlčecí doba v tomto případě běžet uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy, tj. dnem 30. 12. 2020. Promlčecí doba tudíž uplynula 30. 12. 2021, nicméně návrh na vydání evropského platebního rozkazu byl podán dne [datum], tj. před uplynutím jednoroční promlčecí doby, tudíž nárok není promlčen. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého dluhu podle § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a proto soud žalobkyni přiznal i nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ode dne 9. 12. 2020, kdy se žalovaná dostala do prodlení s úhradou výše uvedené faktury, do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil, aby žalovanou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 6. S ohledem na povahu žalovaného nároku, kterým je vzájemný závazek podnikatelů, soud žalobkyni přiznal podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i částku 1 200 Kč za náklady spojené s uplatněním její pohledávky. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil, aby náklady žalobkyně spojené s uplatněním její pohledávky zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 7 534 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, jemuž náleží odměna stanovená podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 9 475 Kč (přepočtené z žalované částky 390 EUR kurzem 24,295 Kč/EUR vyhlášeným Českou národní bankou ke dni vyhlášení tohoto rozsudku) podle § 8 odst. 1 a. t. sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř. z částky 5 400 Kč ve výši 1 134 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.