20 C 51/2023-65 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 59 185,81 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo dne 19. 3. 2015 k uzavření rámcové smlouvy o finančních službách a smlouvy o účtu, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení bankovního účtu [číslo]. Dne 9. 4. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru na částku 20 000 Kč a dne 6. 1. 2018 Dodatek ke smlouvě o kontokorentním úvěru, kterým byl úvěrový rámec zvýšen na částku 52 000 Kč. Podle žalobkyně porušil žalovaný smluvní podmínky, když překročil povolené přečerpání účtu a debet nevyrovnal. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci provedl dokazování pouze ke skutečnosti, kdy nastala splatnost bezdůvodného obohacení a zda a v jaké výši bezdůvodné obohacení trvá, jelikož z žalobních tvrzení žalobkyně vzal za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila své zákonné povinnosti při uzavírání smlouvy se spotřebitelem. Soud se tedy nezabýval obsahem smluv, neboť tyto shledal bez dalšího neplatnými. 4. Žalobkyně neunesla břemeno tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně řádně splnila svou povinnost podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytnout žalovanému úvěr pouze tehdy, bude-li dostatečně pečlivě ověřeno, že žalovaný je schopen dostát svým závazkům. 5. Žalobkyně na písemnou výzvu soudu podle usnesení č. j. 20 C 51/2023-35 ze dne 11. 4. 2023 tvrdila, že její právní předchůdkyně vzala při posuzování v potaz následující údaje: a. příjmy žalovaného ve výši 20 119 Kč resp. 23 000 Kč; b. výdaje žalovaného na splátky závazků ve výši 13 906 Kč; c. výdaje žalovaného na bydlení (nájemné) ve výši 9 000 Kč. 6. Matematickým výsledkem shora uvedeného tedy je částka - 2 787 Kč resp. 94 Kč. Žalovanému by tedy měla zbýt měsíční částka ve výši, která je buďto záporná nebo natolik nízká, že nepokryje ani cenu jednoho běžného oběda z poledního menu v [obec]. 7. To vše za situace, kdy shora popsané prověření úvěruschopnosti žalovaného vztahovala žalobkyně k úvěru ve výši 20 000 Kč, který byl následně navýšen na 52 000 Kč. 8. Souběžně bylo žalobkyní tvrzeno, že žalovaný má další závazky ve výši 7 707 Kč, přičemž žalobkyně nebyla s to konkretizovat, zda tyto závazky přetrvaly poskytnutí nyní projednávaného úvěru či nikoli. Soud tedy více nepátral po osudu těchto možných dalších závazků žalovaného, neboť pro závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně prověřena, nebylo třeba tuto částku dále shora uvedeného výsledku dále odečítat. 9. Soud se tedy následně zabýval otázkou, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení – konkrétně šlo o výzvu, aby žalobkyně řádně tvrdila, že úvěr v konkrétní výši byl žalovanému fakticky poskytnut a že dluh z toho plynoucí dosud vzhledem ke specifiku revolvingového čerpání kontokorentního úvěru i nadále trvá a v jaké výši – na úkor právní předchůdkyně žalobkyně a dospěl k závěru, že nikoli. V prvé řadě žalobkyně nedostála své procení povinnosti tvrdit, jaké konkrétní částky dosáhlo ono bezdůvodné obohacení. 10. Soud se neuchýlil k poskytnutí dodatečné lhůty pro doplnění tohoto tvrzení, neboť žalobkyně byla s dostatečným předstihem před jednáním obeznámena s tím, že se soud hodlá postupem právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zabývat a na to sama žalobkyně dodala soudu vyjádření, z nichž vyplynula záporná bilance žalovaného, bude-li mu úvěr poskytnut. 11. Pro žalobkyni se tedy nemohlo jednat o překvapení, pokud byla soudem na závěr vyzvána k tvrzení, jaká je výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Jaká je skutečná výše bezdůvodného obohacení přitom soud nemohl zjišťovat sám, neboť by musel provádět analýzu listin nad rámec hodnocení důkazů prováděných ke konkrétním tvrzením žalobkyně, a tedy i nad rámec dispoziční zásady, kterou je ovládáno sporné civilní řízení. Soud by tím vychýlil rovnost přístupu k účastníkům řízení ve prospěch žalobkyně, což je nepřípustné. 12. Soud tedy provedl alespoň důkaz výpisem z účtu za období 1. 6. 2021 – 31. 7. 2021, z něhož vyplývá účetní zůstatek na bankovním účtu žalovaného ve výši 0 Kč. Jelikož ani k tomuto důkazu soud neobdržel žádné doprovodné vyjádření, nezbylo mu než uzavřít, že nejpozději ke dni 31. 7. 2021 mohl být dluh žalovaného vůči právní předchůdkyni žalobkyně již vyrovnán. 13. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. 14. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010 se podává, že nesplnění povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. 15. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. 16. Transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedliv