10 C 129/2020-189 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení 330 000 Kč s příslušenstvím s tím, že má v ideálním podílovém spoluvlastnictví s [celé jméno žalovaného] starším nemovité věci, a to pozemek st.p. [číslo] jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., jiná stavba a pozemek pp. [číslo] v k.ú. [obec] Tyto nemovitosti byly do roku 2017 v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, který svůj podíl převedl na svého otce. Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého SJM a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], řízení však bylo zastaveno, pokud šlo o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přestože je žalobkyně vlastnicí jedné poloviny uvedených nemovitostí nemovitosti výhradně užívá žalovaný, který tam provozuje truhlářskou dílnu. Na straně žalovaného tak dochází k užívání uvedených nemovitostí bez právního titulu a žalovaný se obohacuje na úkor žalobkyně. Takto žalobkyně přišla nejméně o 330 000 Kč za období od února 2017 do února 2020, když počítá běžné nájemné 60 Kč za metr čtvereční a měsíc. Požadované nájemné snížila o 5%, aby zohlednila údržbu nemovitosti, kterou provádí žalovaný. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne 16.10.2019 se lhůtou do 31.10.2019 na což žalovaný nereagoval. Nezbývá jí, než se obrátit na soud. K důkazu žalobkyně předložila výpis z katastru nemovitostí a výzvu ze dne 16.10.2019. 2 V dalších podáních soudu jakož i před soudem žalobkyně uvedla, že je nesporné, že v období únor až říjen 2017 byli účastníci spoluvlastníky nemovitostí, užíval je však pouze žalovaný, dle § 1117 OZ má každý spoluvlastník právo celé věci, toto právo je však omezeno stejným právem každého spoluvlastníka. Žalovaný nadužíval nemovitosti, o tom svědčí i jeho vyjádření, že ho jednou žalobkyně požádala o přístup, z toho plyne, že jinak přístup do nemovitostí neměla. Takto se žalovaný dostal do postavení výlučného vlastníka a je bezpředmětné zkoumat, jak intenzivně nemovitosti využíval. Odkazuje na rozsudek NS ze dne 10.10.2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, dle kterého užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu společnou věc nad rámec svého podílu, je povinen to, oč se obohatil, vydat. Dle konstantní judikatury není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně či do jaké míry mu v tom bylo bráněno. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí. Pokud jde o období říjen 2017 až únor 2020, kdy byl podíl žalovaného převeden na jeho otce, docházelo i v tomto období k užívání celé nemovitosti pouze žalovaným. Je nepodstatné, zda žalovaný byl či nebyl spoluvlastníkem. Žalobkyně uvádí, že nikdy neměla k dispozici klíče od dílny, pokud žalovaný tvrdí opak, nechť to prokáže. Pokud jde o uskladnění nábytku spadajícího do SJM, takto žalobkyně sporuje, nábytek byl v garáži a pergole, tedy ve zcela jiných objektech. Sám žalovaný v emailu ze dne 21.10.2015 uvádí, že jestli žalobkyně chce, může se do garáže podívat, je tam komplet obývák, ložnice a skříně pod ložnicí. V emailu ze dne 9.12.2015 žalovaný sděluje, že všechen nábytek a spotřebiče jsou v pergole. Tvrzení žalovaného, že nábytek byl v dílně, je tedy nepravdivé. Tvrzení žalovaného jsou neprokázaná, žalobkyně popírá, že by tam takové věci byly. Zcela absurdní je tvrzení žalovaného, že žalobkyně mohla dílnu užívat spolu s ním. Toto však bylo nemožné, jednak z povahy truhlářské výroby a jednak z důvodu špatných vzájemných vztahů účastníků. Objekt má sklep a půdu, ale stěžejní prostor je to přízemí, které užívá žalovaný na provoz dílny. Ve sklepě je sociální zařízení. Když bydleli ve společné domácnosti, tak klíče byly volně přístupné a žalovaný říkal, že tedy žalobkyně nepotřebuje žádné své vlastní klíče. Když společnou domácnost opustila, takto bylo narychlo, jen s osobními věcmi, to bylo v červenci 2015. V darovací smlouvě byla zmínka o tom, že pokud obdarovaní budou objekt prodávat dříve jak za 10 let od darování, mají dárci právo na vyplacení poloviny kupní ceny. Poté, co žalobkyně nabídla otci žalovaného svoji polovinu za 1.200.000 Kč, otec žalovaného to považoval za porušení dobrých mravů a podal žalobu na určení vlastnictví, věc řešil zdejší soud a žalobu zamítl. Toto potvrdil i odvolací soud. Není možno užívat ideální polovinu každé místnosti, žalovaný tam provozuje výrobu, a má za to, že je v rozporu s BOZP či hygienou, aby tam žalobkyně provozovala nějaké své aktivity. Věci, o kterých žalovaný tvrdí, že jsou v SJM, tam neumístila žalobkyně, o některých věcech ani neví. Znalkyně, která tam byla oceňovat movité věci, viděla v dílně pracovat i jinou osobu, než žalovaného a JUDr. [jméno] [příjmení], který zastupoval v jiném sporu žalobkyni, také byl v té dílně a viděl tam další osobu, lze předložit výpisy týkající se spotřeby elektrické energie, ze kterých vyplyne, že po řadu let je spotřeba přibližně stejná, čímž prokazuje, že rozsah provozu dílny je stále přibližně stejný. S ohledem na posudek berou žalobu do částky 90.000 Kč zpět, jsou ochotni se dohodnout na smírném řešení, požadují jako minimální částku 200.000 Kč. Vztahy mezi žalobkyní a svědkyní [jméno] [celé jméno žalobkyně] jsou velmi špatné, probíhá tam nějaké osočování a dokonce i trestní oznámení. Po žalovaném požaduji tzv. holý nájem, pokud žalovaný sám objekt užíval, tak tam vlastně topil pro sebe, stejně tak užíval elektřinu. Zpochybňuje investice provedené žalovaným a navíc vznáší námitku promlčení, neboť tyto investice měly být provedeny více jak před 3 lety, dokonce ještě před rokem 2017, kdy začíná jimi žalované období. Má za to, že to žalovaný mohl uplatnit již dříve, spor se táhne 2,5 roku. 3 Žalobkyně dále uvedla, že zde absentují tvrzení žalovaného ohledně předložených faktur a smluv. Přesto se k věci vyjadřují tak, že smlouvy z let 2013 2014 nelze v tomto řízení uplatňovat, pokud vůbec byly uzavřeny, takto bylo v období trvání manželství účastníků, a tudíž jejich SJM a měly být vypořádány v rámci tohoto SJM, což se nestalo. Pokud jde o faktury za uhlí, tak není tvrzeno, kam toto uhlí šlo, vylučují, že by se takové množství uhlí mohlo spotřebovat na vytápění této dílny. Zřejmě bylo použito i na vytápění domácnosti žalovaného. Pokud jde o elektřinu, tak toto nemůže žalovaný uplatňovat, předmětem žaloby je čisté nájemné bez služeb, elektřina byla spotřebována žalovaným při výkonu jeho činnosti, nemůže požadovat její úhradu. Těmito důkazy však žalovaný prokazuje, že dílnu užíval. Pokud jde o stanovisko žalovaného o tom, že by měli uzavřenou konkludentní dohodu o užívání nemovitosti, tak je to nové tvrzení. Chybí k tomu nějaké další podrobnosti, takže se k tomu může velmi těžko vyjádřit. Není tvrzeno, kdy byla uzavřena, jaké byly podmínky smlouvy, co bylo jejím obsahem. Podobnou argumentaci používal žalovaný i v té věci, která byla vedena pod sp. zn. 9 C 97/2021, tyto tvrzené nároky byly zamítnuty. V této věci také bylo tvrzeno, že pohledávky těch zhotovitelů byly postoupeny na pana [celé jméno žalovaného a svědka] staršího. Pan [celé jméno žalovaného a svědka] st. s manželkou dílnu darovali účastníkům a podmínkou daru bylo, že v dílně bude žalovaný provozovat truhlářskou výrobu. Mezi účastníky pak konkludentně došlo k uzavření dohody o užívání, tedy žalobkyně mlčky akceptovala daný stav, tedy, že dílnu užívá výlučně žalovaný a žalobkyni neplatí žádnou částku za využití jejího podílu. Jednalo se o nějaký zvyk či praxi mezi účastníky. Žádná dohoda mezi účastníky nebyla, pokud jde o rozsah užívání, po rozpadu manželství mezi účastníky probíhala řada různých jednání, některá skončila i dohodou, žalobkyně nechtěla zahajovat další spor, který by se týkal úpravy užívání objektu. Žalovaný zde tvrdí, že v období, kdy objekt spoluvlastnil, byl dlouhodobě nemocný, zároveň předložil faktury za elektřinu, ze kterých vyplývá, že jejich spotřeba byla po několik let stejná. Tvrzení žalovaného se stále mění, nejprve tvrdil, že dílnu neužíval, pak že ji užíval, ale že ji mohla užívat i žalobkyně, následně začal uplatňovat k započtení prekludované pohledávky ze smlouvy o dílo, které byly navíc v jiném řízení zamítnuty a dále náklady na uhlí. Dále přichází s tím, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o způsobu užívání nemovitosti. K tomu uvádí, že nesouhlasí s tím, že by uhlí v takovém množství byl nezbytný náklad na udržení hodnoty dílny dle § 1136 písm. b) OZ a dále nesouhlasí, že byla uzavřena smlouva o užívání objektu. Byli by ochotni uznat žalovanému určitou část nákladů na uhlí, řádově by se jednalo o 10 tisíc Kč. Ostatně takto judikoval i NS, kde uváděl, že náklady na topení je nutno rozdělit na část nutnou na zachování věci, o tuto část se mají spoluvlastníci podělit a na část, která slouží k pohodě bydlení, kterou již nelze dělit mezi všechny spoluvlastníky, neboť je k prospěchu jen těch, kteří tam bydlí, či objekt užívají (22 Cdo 2466/2018). Dne 31.7.2014 byla dílna kolaudována, bylo zjištěno, že vše je hotovo. Případné nároky žalovaného měly být uplatněny v SJM, což se nestalo.