11 C 42/2024-27 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobou ze dne 24. 10. 2023 se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 82 288,53 Kč, kapitalizovaného úroku 2 205 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 2 942,81 Kč, úroku 10,99 % ročně z částky 80 259,53 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 80 259,53 Kč od 2. 9. 2023 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s , právnická osoba, . dne 30. 11. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě jí byla poskytnuta částka 100 000 Kč s úrokovou sazbou 10,99% ročně. Úvěr se žalovaná zavázala splácet formou měsíčních splátek. Před uzavřením smlouvy bylo provedeno individuální vyhodnocení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, a to na základě interních a externích databází a lustrace veřejných registrů, přičemž nebyly zjištěny okolnosti, které by poskytnutí úvěru bránily. Z důvodu prodlení žalované s řádnou úhradou splátek prohlásila , právnická osoba, ., v souladu s uzavřenou smlouvou, nesplacený zůstatek úvěru za okamžitě splatný k 3. 6. 2022. Dluh žalované byl vyčíslen částkou 80 259,53 Kč na jistině dluhu a 2 621 Kč na smluvních poplatcích. Popsaná pohledávky byla , právnická osoba, . smluvně postoupena společnosti , Anonymizováno, smlouvou o postoupení pohledávek z 1. 9. 2023 a touto následně postoupena žalobkyni smlouvou z 2. 9. 2023.2 Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3 Zástupce žalobkyně se z jednání nařízeného na den , datum, písemně omluvil, a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalované bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno náhradním způsobem a k jednání se bez omluvy nedostavila, aniž by požádala o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Z předložené smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že smlouva byla mezi stranami dne 30. 11. 2020 uzavřena, když jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč s úrokovou sazbou 10,99% ročně, který měla žalovaná splácet měsíčními splátkami po 1 700 Kč, kdy úvěr měl být splacen nejpozději do 20. 1. 2028. Akceptace smlouvy žalovanou je prokázána záznamem ze systému internetového bankovnictví.Poskytnutí úvěru dne 30. 11. 2020 je pak prokázáno výpisem z úvěrového účtu vedeného na jméno žalovaného. Z výpisů z úvěrového účtu bylo dále zjištěno, že na úvěrových splátkách uhradily žalovaná v období od 21. 12. 2020 do 20. 12. 2022 celkem 46 369 Kč.5 Soud se dále zaměřil na postup předchůdkyně žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, kdy konstatoval, že žalobkyně nenavrhla žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že bylo před uzavřením smlouvy , právnická osoba, . provedeno individuální vyhodnocení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, a to na základě interních a externích databází a lustrace veřejných registrů, přičemž nebyly zjištěny okolnosti, které by poskytnutí úvěru bránily. Je tak třeba uzavřít, že strana žalující neunesla důkazní břemeno ohledně uvedeného skutkového tvrzení, přičemž svou, byť omluvenou, neúčastí pří ústním jednání sama zbavila soud možnosti, aby jí v naznačeném směru poskytl příslušné procesní poučení.6 Z hlediska skutkového soud dále uzavřel, že bylo prokázáno splnění povinnosti notifikovat žalovanou coby dlužníka o postoupení pohledávky a to přípisem z 12. 9. 2023, kterým bylo oznámeno postoupení na společnost , Anonymizováno, a dále přípisem z 20. 9. 2023, kterým bylo oznámeno postoupení ve prospěch žalobkyně. Odeslání přípisů je prokázáno poštovními podacími archy.7 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.11 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.12 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od , datum, . Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do , datum, , je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnos