11 C 77/2025-47 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobou ze dne 14. 4. 2025 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 82 562,42 Kč kapitalizovaného úroku za dobu budou 13. 12. 2024 ve výši 5 181,57 Kč, smluvního úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 74 822,23 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 74 822,23 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení. Vlastní aktivní legitimaci zakládá žalobkyně na smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi ní a společností , právnická osoba, . (dále jen „banka“) dne 6. 1. 2025. K samotnému nároku uvádí že společnost , Anonymizováno, poskytla žalované na základě žádosti z 29. 12. 2015 úvěr ke kreditní kartě ve výši 80 000 Kč. V souladu s obchodními podmínkami byla banka oprávněna poskytnout limit kdykoliv zvýšit až do výše 600 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami. Minimální výše měsíční splátky je obchodními podmínkami upravena tak že má odpovídat 3,2 % aktuálního zůstatku + splátky programů splátek + úroky za poslední období + částka, po kterou je den vystavení výpisu z kartového účtu překročen kreditní limit + všechny typy poplatků a smluvních nebo 200 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší, maximálně však aktuální zůstatek. Při schvalování úvěrů vycházel původní věřitel z údajů poskytnutých bance klientem, tyto byly individuálně hodnoceny, v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zjištěné údaje byly porovnávány s historickými daty ČSÚ. Takto byla stanovená výše disponibilních zdrojů žalované. Žalovaná neplnila svou povinnost splácet úvěr řádně a včas, Banka využila proto svého práva a dluh prohlásila za splatný v celé výši ke dni 23. 7. 2024, kdy celková výše dluhu činila 87 743,99 Kč. Z toho činila jistina 74 822,23 Kč, kapitalizovaný úrok ke dni 23. 7.2024 (do 13. 12. 2024) ve výši 5 181,57 Kč, poplatky 7 740,19 Kč. Na uvedený dluh neuhradila žalovaná přes výzvu ničeho.2 Žalovaná k podané žalobě nevyjádřila.3 Zástupce žalobkyně se z účasti na ústním jednání soudu omluvil. Žalovaná byla k jednání předvolána, kdy předvolání bylo doručeno náhradním způsobem. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila a soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal v nepřítomnosti stran.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud tyto skutkové závěry:5 Dle smlouvy o kreditní kartě byla tato mezi stranami uzavřena 29. 12. 2015. Celková výše spotřebitelského úvěru byla sjednána částkou 80 000 Kč. Žalovaná se platit za vedení kreditní karty poplatek ve výši 600 Kč ročně. Výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 23,99 % ročně. Bylo sjednáno splácení úvěru ve 12 měsíčních splátkách ve výši 7 564 Kč. Úvěr měl být čerpán formou plateb za zboží a služby. Smlouva dále odkazuje na obchodní podmínky banky.6 Z předloženého sazebníku poplatků pro kreditní karty neučinil soud žádná skutková zjištění relevantní pro posouzení žalobou uplatněného nároku.7 Z formuláře označeného jako „údaje klienta“ byly zjištěny toliko základní identifikační a kontaktní údaje žalované.8 K prokázání tvrzení, že před uzavřením smlouvy byla ze strany banky prověřena schopnost žalované splácet předmětný úvěr, předložila žalobkyně hodnotící formulář v anglickém jazyce, kdy z této listiny nebylo učinit žádná konkrétní zjištění. Z formuláře a ani z jiných předložených listin nevyplývá, že by byl zjištěn, natožpak pověřen, údaj o příjmech a běžných výdajích žalované. Není tak patrné, jaké vstupní údaje o socioekonomické situace žalované měli být podkladem pro závěr o tom, že bude schopno poskytnutý úvěr splácet.9 Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty za období 16.7. 2016 – 19.7. 2024 vyplývá, že na účtu docházelo v daném období průběžně k zaúčtování úhrad prováděných prostřednictvím kreditní karty, poplatků, pojistného, úroků, úroků z prodlení a částečný úhrady ze strany žalované. Karetní transakce pro leden 2023 – prosinec 2024 zahrnují výběr hotovosti a nákupy v částce převyšujících výrazně sjednaný úvěrový limit 80 000 Kč. Konečný zůstatek pak odpovídá částce -87 743,99 Kč. Z výpisu není jakkoliv zjistitelné, v jaké celkové výši byl úvěr čerpán, paní jaké dílčí úhrady provedla žalovaná.10 Obdobně nemohl soud učinit relevantní skutková ani z předloženého souboru měsíčních klientských výpisů v rozsahu 229 stran.11 Dle přípisu datovaného 25. 7. 2024 měla být žalovaná bankou vyzvána k úhradě všech závazků vůči bance, kdy tyto měly být zesplatněny k 23. 7. 2024.12 Dle přípisů datovaných 17. 1. 2025 a 28. 1. 2025 byla žalovaná bankou, coby původním věřitelem, vyrozuměna o postoupení pohledávky ve prospěch žalobkyně. Přípisem z 12. 2. 2025 byla žalovaná se zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě svého dluhu. Odeslání výzvy na adresu trvalého bytu žalované je prokázáno podacím archem.13 Postoupení pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy prokázala žalobkyně předložením rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 2. 2024 a na jejím základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek z 6. 1. 2025.14 Vzhledem k době uzavření úvěrové smlouvy dopadá na řešenou věc, vedle obecné občanskoprávní úpravy - zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") – dále i speciální právní úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Podle jeho § 9 odst. 1 je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.15 V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by banka s dostatečnou odbornou péčí prověřila před uzavřením úvěrové smlouvy schopnost žalované předmětný úvěr splácet, když nebylo prokázáno, že by byly zjištěny, natožpak jakkoliv verifikovány, byť i jen základní údaje o socioekonomické situaci žalované, tedy zejména údaje o jejích příjmech a výdajích.16 Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17 Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena až do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti.19 V dané souvislosti lze ohledně požadavků na odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a ohledně následků nesplnění této povinnosti dále odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.20 Aplikací citované právní úpravy a judikatury n