217 C 115/2022-44 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 700 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o dluh žalovaného ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 19. 8. 2019 mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem, na základě které žalovaný obdržel zápůjčku ve výši 20 000 Kč a zavázal se jí zaplatit do 21. 4. 2020 spolu s poplatkem ve výši 5 200 Kč, přičemž uhradil pouze částku 24 000 Kč. V důsledku prodlení žalovanému vznikla také povinnost zaplatit poplatky za upomínky sjednané ve smlouvě. 2. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s obranou, že z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 8. 2019 zaplatil žalobkyni již celkem 63 000 Kč Žádný dluh proto vůči žalobkyni nemá. 4. Dne 13. 9. 2022 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, kteří se oba z účasti na ústním jednání omluvili. 5. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.: 6. Z předložené smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 8. 2019, všeobecných smluvních podmínek spolu s výpisem z účtu žalobkyně za srpen 2019 v návaznosti na nesporné tvrzení účastníků o uzavření smlouvy o zápůjčce bylo prokázáno, že žalobkyně z titulu smlouvy o zápůjčce dne 19. 8. 2019 zaslala žalovanému na jeho účet částku 20 000 Kč. Jak prokazují výpisy z elektronického bankovnictví žalovaného, žalovaný v období od 18. 9. 2019 do 18. 2. 2021 zaslal ve splátkách celkem částku 58 000 Kč. 7. Usnesením ze dne 3. 8. 2022 čj.: [číslo jednací] soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání toho, jaké konkrétní informace o poměrech žalovaného v rámci posuzování jeho úvěruschopnosti před poskytnutím zápůjčky zjistila. Na usnesení žalovaná nijak nereagovala, ústního jednání, na kterém by ji soud vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání po kvalifikovaném poučení dle § 118 a) odst. 1,3 o.s.ř. se nedostavila. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že před poskytnutím zápůjčky splnila povinnost posoudit úvěruschopnosti žalovaného. 8. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 9. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1908 odst. 1 občanského zákoníku splněním dluhu závazek zaniká. 11. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také„ zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. 13. V souzeném případě soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla smlouva o zápůjčce platně uzavřena z důvodu porušení povinnosti žalobkyně dané § 86 odst. 1 zsu, nicméně žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která tak představovala bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Za stavu, kdy výpisy z elektronického bankovnictví žalovaného (jako i samotné tvrzení žalobkyně) prokazují, že žalovaný již žalobkyni vyplacenou částku 20 000 Kč vrátil a dokonce ji násobně přeplatil, již jeho závazek na vydání bezdůvodného obohacení zanikl podle § 1908 odst. 1 občanského zákoníku splněním. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu a contrario § 2991 občanského zákoníku zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského sou