218 C 77/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovanému byla fakticky poskytnuta částka 27 500 Kč a částka 2 500 Kč byla převedena na účet zprostředkovatele jako provize. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť žalovaný prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr je schopen řádně splácet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 21,55 % ročně splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Celková cena úvěru tak činila 37 500 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Žalobkyni tak v důsledku prodlení žalovaného vzniklo právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč představujících poplatek 100 Kč za každou odeslanou upomínku. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za opožděné splátky ve výši 1 497 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně a včas neplatil, byl úvěr ke dni 29. 3. 2022 zesplatněn. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a z neuhrazených splátek, která činí 1 357 Kč. Dluh žalovaný neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván. Žalovaná částka tak sestává z dlužné jistiny 30 000 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 563 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 1 497 Kč a 1 357 Kč. 2. Žalobkyně byla usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 20. 5. 2022 vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Podáním ze dne 6. 6. 2022 žalobkyně sdělila, že původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného zkoumáním a ověřováním jeho příjmů z pracovního poměru, žalobkyně si nechala předložit výplatní pásky za dva kalendářní měsíce. Dále žalobkyně prověřovala žalovaného nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí a registru REPI. Dále byla provedena lustrace dokladu totožnosti dlužníka v databázi neplatných dokladů MV ČR. Z hlediska příjmů bylo ověřeno, že průměrná měsíční mzda žalovaného se pohybuje kolem 35 500 Kč měsíčně. Ohledně nákladů žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení i z faktických výdajů žalovaného, které nepřesahovaly normativní náklady na nájemní bydlení jedné osoby ve výši 5 476 Kč. Žalobkyně dále vycházela z výše existenčního a životního minima. Žalovanému by tak měsíčně zbývala nejméně částka 20 140 Kč měsíčně, z níž byl schopen úvěrové splátky ve výši 1 500 Kč měsíčně hradit. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Ze smlouvy o úvěru včetně příloh, tabulky umoření a úvěrových podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný dne 9. 12. 2021 uzavřeli smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž částka 2 500 Kč představovala provizi zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši 21,55 % ročně, a to v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných 20. dne v každém kalendářním měsíci. Z potvrzení o provedení transakce vyplývá, že dne 22. 12. 2021 žalobkyně vyplatila žalovanému na bankovní účet částku 27 500 Kč. Téhož dne pak byla vyplacena jiné osobě částka 2 500 Kč. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč za každou odeslanou upomínku. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč. Pro případ zesplatnění úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru. Z upomínek a z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínán o zaplacení. Z výpisu z centrální evidence exekucí a výpisu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalobkyně lustrovala žalovaného s negativním výsledkem v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Lustrací v registru platebních informací bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 17. 12. 2021 tři jiné otevřené úvěrové vztahy, přičemž v případě jednoho úvěru byla evidována částka po splatnosti ve výši 13 335 Kč. Z formuláře posouzení úvěruschopnosti ze dne 21. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl příjmy 43 000 Kč (podle výplatních lístků činila čistá mzda za říjen 2021 37 200 Kč a za listopad 2021 34 418 Kč). Výdaje na bydlení u příbuzných žalovaný tvrdil a dokládal ve výši 10 000 Kč měsíčně. Jiné konkrétní výdaje uvedeny nebyly, žalobkyně dále vycházela ze statistiky rodinných účtů, výše normativních nákladů na bydlení a životního a existenčního minima. Výpis z účtu žalovaného předložen nebyl. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz aktuálně např. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 8. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů vyplývá, že žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ověřila příjmy žalovaného za dva měsíce předcházející uzavření úvěrové smlouvy. K ověření výdajů žalovaného bylo předloženo pouze prohlášení tety žalovaného o tom, že žalovaný jí přispívá na bydlení částkou 10 000 Kč měsíčně, dále žalobkyně neprokázala, že by výdaje žalovaného ověřovala. Žalobkyně soudu nepředložila žádný výpis z účtu žalovaného, nebylo tak možné získat přehled o pohybu financí žalovaného na jeho účtu. V tomto směru se žalobkyně spokojila s normativními náklady, přičemž skutečné výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala ani neověřovala. Žalobkyně například nepožadovala po žalovaném uvedení a doložení skutečných nákladů na domácnost (strava, ošacení, léky, apod.), za telefonní služby či na dopravu do zaměstnání (vzhledem k tomu, že žalovaný bydlel ve [obec] a pracoviště měl v [anonymizováno]), přičemž lze je těžko uvěřit tomu, že by alespoň nějaký z těchto nákladů žalovaný neměl. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. 10. Žalovaný