219 C 134/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou smlouvu, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který žalovaná řádně nesplácela, proto byl zesplatněn, v souladu se smluvními ujednáními žalobkyni náleží smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Tato byla již částečně přiznána rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 121 C 18/2019 – 60, ve výši 14 449,64 Kč za období od vzniku prodlení do 5. 8. 2019. Žalovaná svůj dluh ani následně neuhradila, proto žalobkyně požaduje smluvní pokutu z částky 45 871,90 Kč za období od 6. 8. 2019 do 28. 6. 2022 v žalované výši. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k jednání se, ač řádně předvolána, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 3. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru, oznámením o zesplatnění, výpisem z ARAD, předžalobní výzvou včetně podacího archu, rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2019, č. j. [číslo jednací], a dále listinami ze spisu sp. zn. [spisová značka] – úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, předsmluvním formulářem, prohlášením klienta, formulářem hodnocení klienta, pracovní smlouvou včetně dodatku, výplatními lístky za období prosinec 2017 a leden 2018, výpisem z internetového bankovnictví žalované s přehledem příchozích plateb za únor a březen 2018, výpisem z NRKI a SOLUS, výzvami k zaplacení, dokladem o vyplacení úvěru a vyjádřením znalce. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně je registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů od 11. 5. 2018. Dne 14. 3. 2018 uzavřela se žalovanou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok ve výši 167,78 % ročně, a to v 18 měsíčních splátkách po 5 542 Kč, splatných 18. dne v každém kalendářním měsíci. Úvěr byl žalované vyplacen dne 14. 3. 2018 na bankovní účet. Pro případ prodlení žalované se zaplacením splátky či její části o délce 30 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaná takto ocitla v prodlení. Pro případ prodlení žalované se zaplacením splátky o délce 15 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s prodlením žalované vznikly, a to ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná v prodlení. Pro případ prodlení žalované se zaplacením splátky či její části o délce 65 dnů bylo sjednáno, že dojde k automatickému zesplatnění úvěru. Pakliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, byla smluvena povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího od zesplatnění úvěru až do jejího zaplacení. Před uzavřením smlouvy žalovaná sdělila žalobkyni, že dosahuje čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání ve výši 19 300 Kč, je svobodná, její náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně, splátkami po 1 000 Kč splácí dluhy. Jiné náklady nesdělila, žalobkyně kalkulovala s částkou životního minima 3 410 Kč a rezervou 1 000 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou ve znění dodatku ke smlouvě do 31. 1. 2019, výše příjmů byla doložena. Stran výdajů nebyly předloženy žádné doklady, k bydlení žalovaná uvedla, že žije u rodičů. Žalovaná byla v rámci NRKI ohodnocena skóre 310, tedy v první kategorii, kdy riziko nesplácení je vyšší a úvěr je limitován, případně zamítán. V registru SOLUS neměla žalovaná žádný záznam. Žalovaná byla žalobkyní opakovaně vyzývána k úhradě dlužné částky. Úvěr byl ke dni 23. 9. 2018 zesplatněn. Roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy 8,47 %. Specifikovaným rozsudkem byla žalobkyni přiznána částka 61 818,54 Kč s příslušenstvím (dlužná jistina, smluvní pokuta za prodlení se zaplacením splátek delším než 30 dnů, smluvní pokuta za prodlení), žaloba byla zamítnuta co do částky 15 520,69 Kč (náklady na upomínání, smluvní úrok, částečně smluvní pokuta za prodlení) a příslušenství. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Žalobkyni bylo poskytnuto při jednání poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, žalobkyně odkázala na listiny ve spise zdejšího soudu sp. zn. 121 C 18/2019. 8. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů však nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru s odbornou péčí, jak předpokládá zákon, a to zejména stran výdajů žalované. V tomto směru se žalobkyně omezila pouze na údaje zjištěné od žalované v rámci formuláře, tyto údaje jsou navíc bez dalšího zjišťování nereálné a neodpovídají obvyklým nákladům osob. Stejně tak částka uváděná jako náklad bydlení je nereálná v případě, že žalobkyně dále nezkoumala, zda žalovaná opravdu žije u rodičů a zde např. neplatí žádné platby včetně nákladů na energie. Žalobkyně nevyžádala ani další doklady k běžným platbám (telefon, internet), nenechala si k vykreslení finanční situace žalované předložit ani výpisy z účtu. Žalobkyně tak sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalované prováděla (např. doložení příjmů žalované), ale za situace, kdy nezkoumá i výdaje, postrádá takový postup na významu, neboť je možné, že i osoba, která dosahuje vysokých příjmů je tak zadlužena, že úvěruschopná není. 9. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v rámci které byla sjednána smluvní pokuta (a která má povahu akcesorického plnění), je absolutně neplatná, v úvahu připadá pouze přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení, které však v daném případě nevzniklo. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních. Soud proto rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty za prodlení včetně úroku z prodlení, zamítl jako nedůvodnou v celém rozsahu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z