208 C 112/2023-34 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, původně poskytnutého ve výši 15 000 Kč, k doplacení zbývá jistina ve výši 11 217,76 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 803,97 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 373,34 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 019,05 Kč a inkasního poplatku ve výši 1 973,89 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaná ale poskytnutý úvěr nevrátila a nezaplatila ani další sjednané nároky. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 26. 11. 2020 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 1 992 Kč měsíčně se splatností do každého 26. dne v měsíci počínaje dnem 26. 12. 2020 Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala, svůj podpis nijak nezpochybňovala. Výplata finančních prostředků dne 26. 11. 2020 byla prokázána podpisem žalované na smlouvě o úvěru. 4. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit náklady na mimosoudní vymáhání pohledávky a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. 5. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. 6. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná zaplatila 7 499,99 Kč. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán. 10. Protože žalovaná úvěr ve sjednané lhůtě nevrátila, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru, tvořené zapůjčenou částkou 15 000 Kč po odečtení částky 7 499,99 Kč, kterou žalované uhradila po právu a uložil žalované povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit. 11. Dále soud žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. 12. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 13. Protože výše smluvní pokuty byla sjednána v souladu s § 125 zák. č. 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, co do zaplacení smluvní pokuty soud žalobě rovněž vyhověl a požadovanou smluvní pokutu ve výši 3 971,09 Kč uložil žalované zaplatit. 14. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 15. Smluvní úrok byl sjednán ve výši kapitalizované částkou 1 444 Kč, což odpovídá ročnímu úroku ve výši 8,25 %. Tato částka je přiměřená úrokové sazbě bank v době sjednání úvěru, proto i co do smluvního úroku bylo žalobě vyhověno. 16. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl. 17. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek. 18. Uvedená právní úprava však nestojí v novém občanském zákoníku osamoceně, v první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.). 19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 20. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 21. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. 22. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 23. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“. 24. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci [příjmení] (C [číslo]), nebo Pohotovosť (C [číslo]). 25. Ve věci Banco Espaňol (C [číslo]) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 26. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 27. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalované) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání. 28. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o další platbu za jejich dočasné poskytnutí, vedl