219 C 163/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným smlouvu, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který žalovaný řádně nesplácel, proto byl zesplatněn a v souladu se smluvními ujednáními žalobkyni náleží smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Tato byla již částečně přiznána rozsudkem zdejšího soudu ze dne 18. 06. 2020, č. j. 121 C 43/2019 – 67, ve výši 8 700 Kč za období od vzniku prodlení do 23. 12. 2019. Žalovaný svůj dluh ani následně neuhradil, proto žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1% z částky 50 000 Kč za období od 24. 12. 2019 do 31. 08. 2022, omezenou zákonnými limity, tedy celkem částku 15 302 Kč, dále zákonný úrok z prodlení od 17. 09. 2022 do zaplacení a také náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 3. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru, oznámením o zesplatnění, výpisem z ARAD, předžalobní výzvou včetně podacího archu, rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 06. 2020, č. j. [číslo jednací], a dále listinami ze spisu sp. zn. [spisová značka] – úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, předsmluvním formulářem, prohlášením a kartou klienta, formulářem hodnocení klienta, potvrzením zaměstnavatele, výplatním listem, výpisem z účtu žalovaného za březen 2019, výpisem z NRKI a SOLUS, výzvami k zaplacení, dokladem o vyplacení úvěru a vyjádřením znalce. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně je registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů od 11. 5. 2018. Dne 05. 04. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázala vrátit a zaplatit úrok ve výši 166,41 % ročně, a to v 30 měsíčních splátkách po 4 656 Kč, splatných 1. dne v každém kalendářním měsíci. Úvěr byl žalovanému vyplacen. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky či její části o délce 30 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný takto ocitl v prodlení. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky o délce 15 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s prodlením žalovaného vznikly, a to ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaný v prodlení. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky či její části o délce 65 dnů bylo sjednáno, že dojde k automatickému zesplatnění úvěru. Pakliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, byla smluvena povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího od zesplatnění úvěru až do jejího zaplacení. Před uzavřením smlouvy žalovaný sdělil žalobkyni, že dosahuje čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání ve výši 32 000 Kč, je svobodný, její náklady na bydlení činí 2 500 Kč měsíčně, nemá dluhy. Jiné náklady nesdělil, žalobkyně kalkulovala s částkou životního minima 3 410 Kč a s rezervou 1 000 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, výše příjmů byla doložena. Stran výdajů nebyly předloženy žádné doklady, k bydlení žalovaný uvedl, že žije v pronájmu, pracovnice žalobkyně uvedla, že inkaso nebylo doloženo. Žalovaný byl v rámci NRKI ohodnocen kódem 25, tedy jako nového klienta, k němuž nejsou v databázi dostatečné informace. V registru SOLUS neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný byl žalobkyní opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, žalovaný však svůj dluh nehradil, a proto byl úvěr zesplatněn. Roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy 8,36 %. Specifikovaným rozsudkem byla žalobkyni přiznána částka 59 698 Kč s příslušenstvím (dlužná jistina, smluvní pokuta za prodlení se zaplacením splátek delším než 30 dnů, smluvní pokuta za prodlení), žaloba byla zamítnuta co do částky 12 656,74 Kč (náklady na upomínání, smluvní úrok, částečně smluvní pokuta za prodlení) a příslušenství. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Žalobkyni bylo poskytnuto při jednání poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, žalobkyně v tomto směru odkázala na shora uvedené listiny založené ve spise zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]. 8. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru s odbornou péčí, jak předpokládá zákon, a to zejména stran výdajů žalovaného. V tomto směru se žalobkyně omezila pouze na údaje zjištěné od žalovaného v rámci formuláře, tyto údaje jsou navíc bez dalšího zjišťování nereálné a neodpovídají obvyklým nákladům osob. Stejně tak částka uváděná jako náklad bydlení je nereálná v případě, že žalobkyně dále nezkoumala, zda žalovaný opravdu žije v nájmu za jím uváděnou minimální a mimořádně nízkou částku a zda např. neplatí žádné platby včetně nákladů na energie apod. Doklady o placení výdajů na bydlení si žalobkyně předložit nenechala, spokojila se s poznámkou inkaso nedoloženo, z čehož jasně plyne, že si je nijak neověřila. Žalobkyně nevyžádala ani další doklady k běžným platbám (telefon, internet), nenechala si k vykreslení finanční situace žalovaného předložit ani výpisy z účtu za delší období. Žalobkyně tak sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla (např. doložení příjmů žalovaného), ale za situace, kdy řádně nezkoumá i výdaje, postrádá takový postup na významu, neboť je možné, že i osoba, která dosahuje vysokých příjmů je tak zadlužena, že úvěruschopná není. 9. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v rámci které byla sjednána smluvní pokuta (a která má povahu akcesorického plnění), je absolutně neplatná, v úvahu připadá pouze přiznání práva na vydání případného bezdůvodného obohacení, které však v daném případě nevzniklo. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, te