220 C 103/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 17 270 Kč z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 455 Kč včetně poplatku. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 6 653 Kč, poplatku z nesplaceného úvěru ve výši 10 617 Kč za trvání zápůjčky, přičemž zákonný úrok z prodlení žalobkyně požaduje z dlužné částky 17 270 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] včetně formuláře pro standartní informace o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 týdenních splátkách po 455 Kč počínaje od [datum]. Žalovaný peníze čerpal při podpisu smlouvy. 4. Žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet zápůjčku vycházela z tvrzení žalovaného v evidenční kartě, který uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 26 074 Kč a dále pobírá důchod, bydlí jako nájemník s nákladem 11 769 Kč a má další závazky ve výši 1 970 Kč. Z přehledu splátek bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem částku 10 000 Kč. 5. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu. 6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně dne [datum] uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 týdenních splátkách po 455 Kč včetně smluvených poplatků. Žalovaný peníze čerpal osobně při podpisu, přičemž následně se dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalovaný uhradil celkem částku 10 000 Kč. Přípisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. 7. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z čestného prohlášení žalovaného, tvrzení žalovaného neověřovala. 8. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet zápůjčku. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). 9. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ SpÚ“), ve znění k datu právního jednání. 10. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením ([číslo] Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda žalobkyně a žalovaného je smlouvou o zápůjčce podle ust. §2390 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o zápůjčce dané znamená, že smlouva je neplatná. 16. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěry