214 C 46/2024-45 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 12 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byla dne 2. 11. 2004 uzavřena smlouva o půjčce č. , tel. číslo, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit v týdenních splátkách do 1. 11. 2005 spolu s poplatkem ve výši 7 968 Kč. Smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena v listinné podobě. Částka byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas, na dluhu uhradila pouze 6 125,82 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 19. 6. 2015 postoupena na společnost , Anonymizováno, co bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 6. 2015. Následně byla celá pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 9. 2018. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k plnění, avšak bezúspěšně, proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 000 Kč na jistině, poplatku ve výši 1 842,18 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,75 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,25 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,25 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,50 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 10,75 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,00 % z částky 12 000 Kč od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023, zákonného úroku z prodlení z částky 12 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovení Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodům, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k ústnímu jednání u zdejšího soudu konanému dne 19. 8. 2024 se bez omluvy nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána. Žalobkyně se z jednání včas omluvila, soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).3. Nejprve se soud zabýval svou pravomocí spor rozhodnout. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v členském státě Evropské unie, právní předchůdkyně žalobkyně podniká v České republice, žalovaná je občanem České republiky a žije v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru (půjčky), je tedy dána věcná příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 17 a čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Rozhodné právo je v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) dáno volbou práva původními účastníky smlouvy, a je jím tedy české právo.4. Z listinných důkazů provedených v rámci jednání soud zjistil následující skutečnosti.5. Ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 11. 2004 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o půjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem ve výši 7 968 Kč v 52 týdenních splátkách vždy po 384 Kč. Listina byla podepsána oběma účastníky.6. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2015 včetně podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost , Anonymizováno, ., o čemž byla žalovaná informována. Žalovaná byla současně vyzvána k uhrazení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení.7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 9. 2018 včetně podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla dále postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno.8. Z předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 25. 4. 2024 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky.9. Při právním posouzení věci soud za použití ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) postupoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť právní vztah mezi účastníky vznikl přede dnem 1. 1. 2014. Postoupení pohledávky se posuzuje dle příslušných ustanovení o. z.10. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.11. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.12. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.13. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.14. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.15. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel o bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).17. Po právním zhodnocení sporu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Závazek vznikl tím, že na jeho základě byla žalované předána částka 12 000 Kč v hotovosti, kterou byla žalovaná dle smlouvy povinna vrátit postupně v 52 týdenních splátkách po 384 Kč. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 7 968 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované.18. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o výši úroku. Z § 39 obč. zák. plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).19. V projednávané