207 C 178/2025-50 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 19 968,55 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 17. 7. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, jejíž součástí byl sazebník poplatků a na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky až do úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. První čerpání úvěru co do částky 5 990 Kč bylo sjednáno jako účelové a žalovaný se zavázal účelovou část úvěru splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 605 Kč s tím, že celková částka splatná žalovaným měla činit 7 260 Kč. Žalovaný dále čerpal neúčelovou část úvěru ve výši 10 124 Kč, 10 124 Kč, 10 183 Kč, kterou byl povinen splácet pravidelnými měsíčními splátkami v souladu s částí 4 písm. (H) smlouvy ve výši 3,7 % z jistiny úvěru na konci měsíce zaokrouhleno na celé desítky tisíc nahoru měsíčně. Žalovaný své povinnosti porušil, když uhradil toliko 8 splátek v celkové výši 22 024 Kč, z toho v částce 18 952,45 Kč byly splátky započteny na jistinu, která byla tímto částečně ponížena na částku ve výši 17.468,55 Kč, kterou žalobkyně uplatňuje v aktuálním řízení. Kvůli porušení smlouvy od ní žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 2. 5. 2025. Žalovaný nad rámec uvedených plateb neuhradil žalobkyni ničeho, přestože byl o zaplacení upomínán také předžalobní upomínkou ze dne 25. 7. 2025. Z dlužné jistiny požaduje žalobkyně také úrok z prodlení ode dne následujícího po odstoupení od smlouvy.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a žalobkyně se k jednání omluvila, soud proto se souhlasem žalobkyně ve věci rozhodl dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), na základě předložených listinných důkazů.3. Žalobkyně k důkazu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru „N-TIMES“ , která je smlouvou o revolvingovém úvěru. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru do výše rámce 10 000 Kč s úrokem ve výši 39,99 % ročně, žalovaný se zavázal úvěr splatit formou měsíčních splátek po 605 Kč vždy k 15. dni v měsíci, první čerpání bylo ve výši 5 990 Kč. Kód produktu je označen jako OKAY1X2, splatnost úvěru je 12 měsíců, celkově splatná částka z prvního čerpání je 7 260 Kč, RPSN činí 40%, smlouva je uzavřena písemně na prodejně , adresa, .4. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na úvěr zaplatil více, než uváděla žalobkyně, resp. než plyne z přehledu úhrad. Soud tedy vycházel z toho, že více uhrazeno nebylo.5. Ze shora uvedených skutkových zjištění tak soud učinil následující závěr: Žalobkyně a žalovaný (po formálním přezkoumání schopnosti žalovaného splácet) sjednali dne 17. 7. 2023 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný čerpala úvěr opakovaně, celkově získal částku ve výši 36 421 Kč, který se zavázal zaplatit ve sjednaných splátkách. Svůj závazek však v celém rozsahu nesplnil, zůstatek úvěru ve shora popsaném rozsahu nezaplatil, uhradil celkově 22 024 Kč, jak tvrdila žalobkyně a jak vyplývá z předložené tabulky čerpání a splácení.6. Po zhodnocení shora uvedených zjištění soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla a vyplatila úvěr ve výši 36 421 Kč, a to za sjednaný úrok 39,99% ročně z této částky, když ekonomickým účelem dalších poplatků je navýšení ceny půjčených peněz, tedy zisk z úvěru, což je také funkcí úroků. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit včetně úroků v měsíčních splátkách po 605 Kč z prvního čerpání, z dalších čerpání lze výši splátky odvodit ze sazebníku, který připojen není, pouze smlouva odkazuje na podmínky zveřejněné na internetových stránkách poskytovatele. Žalovaný řádně neplnil, neboť uhradil jen částku 22 024 Kč, to bylo důvodem odstoupení žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 2. 5. 2025.7. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Krajský soud v Praze se již opakovaně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. Zdejší soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. Také Ústavní soud ve své judikatuře - srov. opakovaně citované nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 či III. ÚS 4129/2018 - dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, kde jeho eventuální závazky jsou zajištěny biankosměnkami, smluvními pokutami ve výši desítek procent [tehdy Ústavní soud uvedl 30 % až 45 %] z dlužné částky nastupujícími již při prodlení v řádech jednotek dnů či týdnů, je proto nutné podle Ústavního soudu považovat za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tyto závěry pak ve své rozhodovací praxi přijal i Nejvyšší soud (srov. například jeho usnesení z 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017), když dovodil, že nejde o věcný přezkum exekučního titulu v rozporu s judikaturou, je-li ve smyslu citovaných nálezů ve vykonávacím řízení zkoumáno, zda je tato úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy.10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ze smlouvy bylo prokázáno, že žalovaný se vedle jistiny zavázal hradit různě nazvané poplatky a úroky, tyto smluvní úroky činí dle čl. I. smlouvy o úvěru 39,99% ročně z jistiny, což by mělo být zkoumáno v situaci, kdy k povinnosti posouzení úvěruschopnosti, kterou úvěrujícímu ukládalo dříve ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a nyní s účinností od 1. 12. 2016 ust. § 86 zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v zájmu odpovědného úvěrování, přistoupila žalobkyně naprosto formálním až formalistickým způsobem a neověřením tvrzených (obvykle podhodnocených) výdajů. Ujednání stran o povinnosti žalovaného zaplatit úvěrujícímu úplatu tak soud posoudil jako neplatné dle ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy, a v této části proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Soud tak shledal žalobu co do částky 14 397 Kč (36 421 – 22 024) jakožto dlužné jistiny po právu a dle ust. § 2395 o. z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni tuto částku zaplatit a ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl, tedy rozhodl, jak uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Za stavu, kdy se žalovaný řádným nezaplacením jistiny dostaa do prodlení dle § 1968 o. z., je povinen dle ust. § 1970 o. z. zaplatit žalobkyni rovněž úrok z prodlení, a to v zákonné výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 238,60 Kč, přičemž tato částka představuje 44% z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28%). Tyto náklady