207 C 237/2025-40 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 10 240 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 10 240 Kč od 4. 4. 2023 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou jako podnikatelem uzavřela dne 21. 3. 2023 smlouvu o podnikatelském úvěru. K uzavření došlo v okamžiku připojení jedinečného elektronicky generovaného SMS kódu, který nahradil fyzický podpis žalované a který byl použit spolu s uživatelským jménem za účelem legitimace při uzavírání úvěrové smlouvy. Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla dne 21. 3. 2023 žalované podnikatelský úvěr ve výši 8 000 Kč na bankovní účet žalované. Žalovaná se zavázala závazek zaplatit do 3. 4. 2023. Žalovaná se dále zavázala zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 160 Kč za každý den čerpání úvěru. Od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky, tedy za 14 dní, činí tento poplatek celkovou částku 2 240 Kč. Celkem byla tedy žalovaná dle názoru žalobkyně povinna zaplatit částku 10 240 Kč, přičemž na tuto částku žalovaná do dne podání žaloby nic neuhradila. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a právní zástupce žalobkyně se k jednání omluvil, soud tedy rozhodl na základě listinných důkazů ve smyslu ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. („o.s.ř.“).3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně, jakožto úvěrující, měla poskytnout úvěr žalované, jakožto úvěrované (bankovní spojení: , č. účtu, ), ve výši 8 000 Kč, přičemž doba trvání úvěru byla stanovena na 14 dní. V úvěrové smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 160 Kč (2% jistiny) za každý den čerpání úvěru, tedy od poskytnutí úvěru do jeho úplného zaplacení, jedná se o pevnou částku, nezávislou na již vrácené částce úvěru. Den konečné splatnosti úvěru byl stanoven na 3. 4. 2023. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni veškeré poskytnuté finanční prostředky včetně výše uvedených poplatků. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoliv splátky, je povinna zaplatit různé druhy sankcí. Mezi stranami smlouvy byla sjednána promlčecí lhůta v trvání 5 let. Žalobkyně se k prodloužení promlčecí lhůty nevyjádřila, ohledně předmětu řízení připustila, že by mohla být žalovaná částka posuzovaná jako bezdůvodné obohacení.4. Z výpisu ARES ze dne 20. 1. 2026 soud zjistil, že předmětem živnostenské činnosti žalované jsou jako převažující uvedeny obchodní a ubytovací služby, živnostenská činnost byla zahájena 21. 2. 2023 a ukončena 4. 12. 2024. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 21. 3. 2023 se deklaruje, že žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, částku 8 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 9. 2023 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení částky 29 755,20 Kč jako dluhu z úvěrové smlouvy, a to do tří dnů. Současně byla žalovaná vyzvána k zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 9 438 Kč. Rozdíl mezi výší předmětu řízení a uvedenou výzvou nebyl nijak vysvětlen.5. K jednání se žalovaná nedostavila a právní zástupce žalobkyně se k jednání omluvil. Soud tudíž jednal v jejich nepřítomnosti ve smyslu ustanovení § 101 o. s. ř. a provedl ty listinné důkazy, které měl k dispozici. Šlo především o text smlouvy uváděné v žalobě, přičemž byl podpis nahrazen SMS kódem. Předložena byla předžalobní výzva s částkou odlišnou od žalobních tvrzení, dotazem na banku a účet žalované soud zjistil, že podle zprávy ze dne 21. 1. 2026 banka neeviduje ke dni 21. 3. 2023 na účtu žalované žádnou příchozí platbu 8 000 Kč. Potvrzení o provedené platbě prostřednictvím platební brány ThePay svědčí o odeslané částce z účtu žalobkyně, nicméně tyto listiny byly předloženy, aniž by žalobkyně, vzdor výzvě soudu a upozornění na rozpor v údajích žalobkyně a banky příjemce, vysvětlila a doložila, kdy a k jakému čerpání došlo, co bylo splaceno, na co byly splátky započteny, jak se to promítlo do snížení poskytnuté jistiny, jak byla respektována zásada rovnosti smluvních stran, nezneužití pozice silnější strany ve smyslu ust. § 433 zák. č. 89/2012 Sb. („o.z.“), aby bylo možno uvedenou smlouvu pokládat za platně uzavřenou. Pokud by nebylo možno učinit závěr o platně uzavřené smlouvě, potom by bylo třeba tvrdit a prokazovat, kdy a jak byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení v tvrzené výši (odlišné od předžalobní výzvy).6. Při jednání v této věci nebylo možno konstatovat, že do okamžiku koncentrace řízení žalobkyně tyto povinnosti splnila. Nebylo také možné posoudit výši dlužné jistiny ze smlouvy, která nebyla písemná, podpis byl nahrazen SMS kódem, tudíž by ji bylo třeba posoudit podle obsahu nikoli písemně sjednaného a zkoumat výši dlužné jistiny (nikoli toho, co případně žalobkyně započítala na různá vedlejší plnění, např. úroky, poplatky či sankce).7. Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.8. Podle § 101 odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost ve smyslu § 120 odst. 1 a další procesní povinnosti uložené zákonem nebo soudem.9. Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní.10. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.11. Ve věci nebylo možno vyjít z nesporných tvrzení účastníků, protože žádná ze žalobních tvrzení neučinili nespornými. Sporná tvrzení pak nebyla úplná, nebyla řádně doplněna dle výzvy soudu v koncentrační lhůtě a samo předložení důkazního návrhu bez přiřazení toho kterého důkazu konkrétnímu žalobnímu tvrzení nelze pokládat za splnění důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení § 101 a § 120 zák. č. 99/1963 Sb. (dále „o.s.ř.“). Žalobkyně přes písemnou výzvu soudu nedoplnila včas svá tvrzení a nebylo možno posoudit, zda, kdy a jaké částky žalovaná zaplatila a jak byly zohledněny vůči jistině. Pro neúčast žalobkyně nebylo možno žalobkyni znovu poučit ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. včetně poučení o břemeni tvrzení a břemeni důkazním podle § 101, resp. §120 o.s.ř. nehledě na to, že žalobkyně zcela ignorovala písemnou výzvu soudu k potřebným doplněním. To nemůže nijak změnit fakt, že žalobkyně opožděně, byť v den jednání, ale až po jeho skončení, doručila soudu další důkazní návrh. Soud tudíž konstatoval, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní a v tom případě musel žalobu plně zamítnout, jak je uvedeno ve výroku I.12. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla ve věci úspěšná a příslušela by jí náhrada nákladů řízení, nebylo však zjištěno, že by jí jakékoliv náklady řízení vznikly, žalobkyně jako ve věci neúspěšná právo na náhradu nákladů řízení nemá.