210 C 20/2026-24 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 14 270 Kč s příslušenstvím po žalovaném. Uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 27. 7. 2023 k uzavření Smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli kromě jistiny i poplatek ve výši 12 270 Kč. Celkovou dlužnou částku 27 270 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v týdenních splátkách po 455 Kč, takto ale žalovaný uhradil pouze 13 000 Kč, více již nesplatil.2. Žalobkyně proto požadovala úhradu dlužné částky 14 270 Kč. Dále žádala přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 20. 9. 2024, což je den následující po splatnosti celého úvěru, až do zaplacení.3. Ve věci se konalo dne 1. 4. 2026 jednání, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se k jednání dostavil a uvedl, že činí nesporným úvěr od žalobkyně ve výši 15 000 Kč, takto vysokou částku převzal, rovněž potvrdil tvrzení žalobkyně v tom, že splatil pouze 13 000 Kč. Přesto po něm žalobkyně žádá ještě 14 270 Kč, což žalovaný odmítá. Uznal, že neplatil řádně a je srozuměn s tím, že minimálně jistinu musí doplatit; poplatky se mu ale jeví jako nepřiměřeně vysoké.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 7. 2023, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázal, navýšený o poplatek 12 270 Kč, žalobkyni splácet formou 60týdenních splátek po 455 Kč. Zavázal se uhradit částku ve výši celkem 27 270 Kč, s tím, že úrok z úvěru činí 70,89 % ročně.5. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 32 192 Kč, životní výdaje na bydlení činí 4 876 Kč a výdaje na domácnost tvoří celkem 9 732 Kč měsíčně. Disponibilní zůstatek činí 22 460 Kč.6. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu z předmětné smlouvy do 7 dnů od doručení shora uvedené upomínky, s tím, že potvrdila úhradu ze strany žalovaného ve výši 13 000 Kč.7. Soud po zhodnocení důkazů dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet, navýšenou o souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč, v 60týdenních splátkách. Úrok z úvěru byl ve smlouvě uveden ve výši 70,89 % ročně. Z uvedeného úvěru žalovaný žalobkyni splatil toliko částku 13 000 Kč, více již ničeho. Úvěruschopnost žalobkyně zkoumala dotazem na žalovaného. Skutečnost, že by si údaje od žalovaného ještě ověřovala, žalobkyně nikterak neprokázala ani netvrdila a jelikož se k jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. o důkazní povinnosti ke svému tvrzení. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).8. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že záměrem dohody žalobkyně a žalovaného bylo uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatelka, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.15. V dané věci přitom z listinných důkazů, předložených žalobkyní, nebylo prokázáno, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť nejsou přiloženy žádné další listiny či záznamy, z kterých by bylo možno vzít za prokázané, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru uvedená skutečnost znamená, že předmětná smlouva je absolutně neplatná.16. Zákonodárce normoval v § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli posky