218 C 207/2025-51 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , uzavřela se žalovanou dne 17. 9. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 12 600 Kč. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, proto původní věřitel přistoupil k zesplatnění celého úvěru ke dni 17. 4. 2025 a žalovaná byla vyzvána k okamžité úhradě. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalovaná byla o zaplacení upomínána, naposledy předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2025, dluh však neuhradila.2. Usnesením zdejšího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 31. 12. 2025 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů týkajících se odborného posouzení schopnosti žalované splácet úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v písemném doplnění žaloby ze dne 4. 2. 2026 uvedla, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobkyně sdělila, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích žalované.3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Protože se žalobkyně rovněž nevyjádřila, soud na základě fikce souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání rozhodl postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru KIMBI č. , hodnota, ze dne 17. 9. 2024, výpisů z účtu původního věřitele a zprávy , právnická osoba, ., ze dne 2. 1. 2026 bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 17. 9. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru s možností čerpat úvěr až do výše 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet způsobem stanoveným ve smlouvě s tím, že minimální měsíční splátka je splatná vždy k poslednímu dni každého období třiceti dnů po sobě jdoucích, úroková sazba byla sjednána ve výši 150 % ročně. Žalovaná čerpala dne 17. 9. 2024 převodem na svůj účet částku 12 000 Kč a dne 26. 10. 2024 částku 600 Kč. Podle tvrzení žalobkyně uhradila žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu celkovou částku 6 183 Kč. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2025 byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť právní předchůdce žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi původními účastníky.5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. V daném případě nebylo k výzvě soudu doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalované splácet úvěr. Žalobkyně soudu sdělila, že příslušnou dokumentací týkající se prověřování úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalované jen formálně, nezabýval se zkoumáním konkrétních osobních poměrů žalované, neposoudil tedy dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalované splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaná od původního věřitele čerpala částku ve výši 12 600 Kč, uhradila celkem 6 183 Kč. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinna vrátit. Soud proto žalobě co do částky 6 417 Kč vyhověl, z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, a to ode dne následujícího po prokazatelném doručení žaloby žalované. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch a úspěšnější žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.