218 C 227/2025-41 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným dne 1. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 12 600 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto původní věřitel přistoupil k zesplatnění celého úvěru ke dni 3. 7. 2025 a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, naposledy předžalobní výzvou ze dne 15. 8. 2025, dluh však neuhradil.2. Usnesením zdejšího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 7. 1. 2026 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů týkajících se odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v písemném doplnění žaloby ze dne 18. 2. 2026 uvedla, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobkyně sdělila, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích žalovaného.3. Soud ve věci nařídil jednání na den 2. 4. 2026. Žalobkyně se k jednání nedostavila, předem svou neúčast omluvila, na žalobě v celém rozsahu setrvala. Žalovaný se k jednání též nedostavil, k věci se nevyjádřil. Soud za tohoto stavu jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne 1. 2. 2025, výpisů z účtu původního věřitele a zprávy , právnická osoba, ., ze dne 15. 1. 2026 bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne 1. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru s možností čerpat úvěr až do výše 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet způsobem stanoveným ve smlouvě s tím, že minimální měsíční splátka je splatná vždy k poslednímu dni každého období třiceti dnů po sobě jdoucích, úroková sazba byla sjednána ve výši 150 % ročně. Žalovaný čerpal dne 1. 2. 2025 převodem na svůj účet částku 12 000 Kč a dne 23. 3. 2025 částku 600 Kč. Podle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu celkovou částku 2 080 Kč. Podle rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2025 byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť právní předchůdce žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi původními účastníky.5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. V daném případě nebylo k výzvě soudu doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně soudu sdělila, že příslušnou dokumentací týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného jen formálně, nezabýval se zkoumáním konkrétních osobních poměrů žalovaného, neposoudil tedy dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele čerpal částku ve výši 12 600 Kč, uhradil 2 080 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 520 Kč. Soud proto žalobě co do částky 10 520 Kč vyhověl. Protože § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu k bezdůvodnému obohacení, má poskytovatel při porušení zákona nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokuty či jiné náklady. Jistina je splatná až v nové lhůtě určené dohodou stran nebo soudem, a to s ohledem na možnosti spotřebitele. V daném případě soud uložil žalovanému vrátit pouze nesplacenou jistinu bez zákonného úroku z prodlení, neboť splatnost dosud nenastala. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o nové splatnosti, určil ji soud. Vzhledem k nečinnosti žalovaného a absenci tvrzení o jeho poměrech stanovil soud lhůtu k plnění v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 250 Kč, přičemž tato částka představuje 50 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 073 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.