222 C 6/2026-59 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 30 825 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, s žalovaným uzavřel dne 2. 9. 2024 smlouvu o úvěru v částce 25 000 Kč v souladu s obchodními podmínkami. Předmětná částka byla téhož dne vyplacena žalovanému na účet. Žalovaný úvěr nesplatil. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobci. Žalobce vedle dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč požaduje smluvní úrok ve výši 4 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 225 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 600 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobce vyhodnotil na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrace v příslušných registrech a úvěrové historie.2. Žalovaný nárok žalobce neuznal. Uvedl, že z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi ním a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , postupně načerpal jistinu v celkové výši 75 000 Kč, a to dne 19. 7. 2024 v částce 16 000 Kč, dne 26. 7. 2024 v částce 9 000 Kč, dne 11. 8. 2024 v částce 25 000 Kč a dne 2. 9. 2024 v částce 25 000 Kč. Právnímu předchůdci však již za období od 19. 7. 2024 do 24. 2. 2025 celkem uhradil 103 966 Kč. V době poskytnutí úvěru měl další závazky v podobě vícero spotřebitelských úvěrů, které nebyl schopen splácet. Skutečnost, že nebyl úvěruschopný, právnímu předchůdci musela být známá. Právní předchůdce tak jednal v rozporu s § 86 odst. 1 zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť mu úvěr poskytl, a úvěrová smlouva je vzhledem k výše uvedenému neplatná. Smlouva je také neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť byl ve smlouvě sjednán smluvní úrok ve výši 32,76 % ročně a RPSN 1 033,40 %, přičemž délka splatnosti úvěru byla 30 dní.3. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 2. 9. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit celkem 29 600 Kč do 2. 10. 2024. Účastníci si sjednali úrok za poskytnutí úvěru ve výši 223,87 % ročně. Následně společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 1. 10. 2024, 7. 10. 2024, 1. 11. 2024, 2. 12. 2024, 3. 1. 2025, 13. 1. 2025 a 24. 2. 2025 dodatky ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , kterými byla splatnost úvěru prodlužována až do 26. 3. 2025.4. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, zaslala dne 2. 9. 2024 na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, částku 25 000 Kč.5. Z přehledu plateb žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný společnosti , právnická osoba, zaslal dne 19. 7. 2024 částku 16 000 Kč, dne 9. 8. 2024 částku 28 849 Kč, dne 21. 8. 2024 částku 26 917 Kč, dne 1. 10. 2024 částku 5 750 Kč, dne 1. 11. 2024 částku 5 750 Kč, dne 2. 12. 2024 částku 5 750 Kč, dne 3. 1. 2025 částku 3 450 Kč, dne 13. 1. 2025 částku 5 750 Kč a dne 24. 2. 2025 částku 5 750 kč, tj. celkem 103 966 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně oznámení o postoupení bylo zjištěno, že , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce, o čemž byl žalovaný informován.7. Z výzev bylo zjištěno, že žalovaný byl k úhradě dlužné částky opakovaně vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 19. 12. 2025.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Dle § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. I dle aktuální právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele má za následek absolutní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy. Uvedená interpretace vyplývá i z aktuálního rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, , Anonymizováno, , ze dne 5. 3. 2020, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, , Anonymizováno, . Soudní dvůr EU ve věci , Anonymizováno, uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“14. K obdobným závěrům dospěl taktéž např. Krajský soud v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 81/2019 nebo 27 Co 221/2019.15. Věc byla posouzena i v návaznosti na skutečnost, že věřitel ve spotřebitelských úvěrech a zápůjčkách je ten, kdo zcela určuje podmínky smluvního vztahu. Představa, že adhezní spotřebitelské smlouvy může jakkoli významně ovlivnit spotřebitel je lichá. Věřitel je z povahy svého postavení silnější smluvní stranou, zná prostředí i právní řád, využívá účinný marketing (který z povahy věci míří na slabá místa člověka, která jsou známá a kdy je jistota, že podstatná část populace tomuto není schopna čelit, neboť má jen rozum průměrného člověka jak konstatuje i § 4 odst. 1 občanského zákoníku). Na věřitele, který je podnikatelem zabývajícím se poskytováním zápůjček, tak musí být kladeny nároky uvedené i v Hlavě I. občanského zákoníku. Věřitel je dle § 5 o. z. povinen jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho oborem podnikání spojena a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k jeho tíži. Odbornou péčí pak není myšleno v daných případech pouze posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr či zápůjčku, ale tento pojem v sobě zahrnuje i požadavek na poctivé jednání (dle ust. § 6 o. z.), přičemž sankcí i dle vnitrostátní právní úpravy je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Vě