5 C 236/2023-14 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná je držitelkou televizního přijímače, čímž jí vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnila žalovaná v lednu 2009. Žalovaná však nezaplatila poplatky stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“), za měsíce duben a květen 2020, srpen až listopad 2020, únor 2021, květen 2021 až listopad 2022. Žalobkyně proto dopisem vyzvala žalovanou k zaplacení nezaplacených televizních poplatků, žalovaná však do dnešního dne tuto svou povinnost nesplnila. 2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. 3. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaná se k navrženému postupu nevyjádřila, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ustanovení § 132 o. s. ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav. 5. Žalovaná byla mimo jiné i v období za měsíce duben a květen 2020, srpen až listopad 2020, únor 2021, květen 2021 až listopad 2022, vlastnicí televizního přijímače, přičemž svoji povinnost ze zákona nahlásit se jako poplatník televizního poplatku splnila v měsíci lednu 2009. Svoji povinnost poplatek hradit však neplnila, proto ji žalobkyně vyzvala ke splnění povinnosti. Do dnešního dne žalovaná na pohledávku ničeho nezaplatila. 6. Podle § 2 odst. 3 zákona (v rozhodném znění; tak i dále) ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového i televizního vysílání se platí rozhlasový poplatek i televizní poplatek. Podle § 3 odst. 2 zákona je poplatníkem kromě dalšího též fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Podle § 6 zákona měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. Podle § 7 odst. 2 věty první zákona je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Dle § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 7. Ze shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. Tím, že žalovaná svůj dluh nezaplatila v termínu splatnosti, dostala se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobkyni zákonný dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., úrok byl kapitalizován ke dni [datum], jak žalobkyně požadovala. Žalobě bylo vyhověno i co do částky 64 Kč, představující náklady na vyhotovení a odeslání předžalobní upomínky žalované (§ 513 o. z.) O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro její prodloužení. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud žalobkyni přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 a zejména s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl k závěru, že žalobkyni žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní) a bagatelní pohledávce uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde k hájení svých práv je stát vybaven organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromé subjekty - advokáty, a pokud tak učiní, není důvodu uznat tyto náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Je-li Česká televize - ač její činnost nepochybně není výkonem veřejné moci - v převážné míře financována z televizních poplatků, který představuje ve své podstatě druhou daň z majetku (za účelem vyloučení závislosti veřejnoprávních médií na státním rozpočtu), je i na Českou televizi třeba klást vzhledem k jejímu výsadnímu postavení srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Tvoří-li tedy příjem z poplatků 90 % z rozpočtu žalobkyně (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3344/12 z výroční zprávy České televize na rok 2012), vytrácí se racionální smysl právního zastoupení a je žádoucí a správné, aby si žalobkyně činnost spojenou se správou a vymáháním financí zabezpečovala sama. Je sice na žalobkyni jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistila vymáhání a správu svých pohledávek, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou, ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobkyně se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně, a že tomuto kritériu neobstojí jako v tomto případě.