5 C 268/2023-38 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení žalované částky s tím, že dne 13. 11. 2021 poskytla žalovanému ošetření a pobyt v Protialkoholní záchytné stanici [ulice], [obec a číslo], která je provozována žalobkyní. Cenu poskytnutých služeb ve výši 3 000 Kč, splatnou dne 13. 12. 2021, vyúčtovala žalovanému daňovým dokladem [číslo]. Žalovaný dle žalobkyně písemně uznal svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše, ale ani po předžalobní upomínce jej žalobkyni nezaplatil. 2. Veřejný opatrovník žalovaného, [územní celek], podal proti platebnímu rozkazu odpor, ve kterém poukázal na omezenou svéprávnost žalovaného z důvodu duševní poruchy a dále na jeho nemajetnost. 3. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalobkyně, která se omluvila z nařízeného jednání a souhlasila s rozhodnutím v její nepřítomnosti s tím, že důvodnost žalobou uplatněného nároku byla dostatečně prokázána. 4. Ve věci dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 55 P 9/2016-87, byl žalovaný omezen ve svéprávnosti tak, že není schopen mimo jiné majetkoprávního jednání a hospodaření s finančními prostředky s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života a s výjimkou nakládání s finančními prostředky a majetkem do částky 1 000 Kč týdně. Omezení svéprávnosti bylo stanoveno na dobu 5 let. Rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 5. 2023, č. j. 0 P 63/2023-374, bylo jmenováno [územní celek] opatrovníkem žalovaného (prokázáno citovanými rozsudky). Žalobkyně dne 13. 11. 2021 vystavila žalovanému fakturu [číslo] na úhradu částky 3 000 Kč za zdravotní službu nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění poskytnutou žalovanému dne 13. 11. 2021 na protialkoholní záchytné stanici provozované žalobkyní, a to bez bližší specifikace skladby částky (prokázáno fakturou [číslo]). Obsahem podepsané listiny nazvané uznání dluhu a vystavené na jméno žalovaného bylo uznání dluhu co důvodu i výše (3 000 Kč), kdy důvodem dluhu bylo uvedeno provedené vyšetření, ošetření a pobyt v Protialkoholní záchytné stanici [ulice], [obec a číslo], přičemž další tam uvedené skutečnosti se týkaly způsobu platby a dalších případných nároků žalobkyně (prokázáno listinou nazvanou uznání dluhu ze dne 13. 11. 2021). Žalobkyně doložila, že před podáním žaloby vyzývala k úhradě dlužné částky, přičemž připojená předžalobní výzva nebyla adresována žalovanému, přičemž z podacího lístku se podává, že výzva byla zaslána i jiné osobě a nikoliv žalovanému (prokázáno předžalobní výzvou včetně podacího lístku). 6. Dle § 581 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. 7. Soud má za prokázané, že žalovaný v době právního jednání, jehož důsledkem mělo být uznání dluhu podle § 2053 o. z., měl soudem omezenu svéprávnost právě pro majetkoprávní jednání a hospodaření s finančními prostředky s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života a s výjimkou nakládání s finančními prostředky a majetkem do částky 1 000 Kč týdně. Institut uznání dluhu nepatří mezi právní jednání každodenního života (a to ani pro osoby plně svéprávné) a závazek zaplatit jednorázově dluh 3 000 Kč se též vymyká soudem stanovenému omezení transakcí žalovaného na částku 1 000 Kč týdně. Soud uzavírá, že k právnímu jednání v podobě uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z., které měl žalovaný učinit, žalovaný nebyl způsobilý, a takové jednání žalovaného je dle § 581 o. z. neplatné, přičemž k této neplatnosti byl soud nucen přihlédnout i bez návrhu (srovnej § 588 o.z.). 8. Dále soud posuzoval nárok žalobkyně z hlediska poskytnutých služeb (nikoli tedy již z hlediska uznání dluhu) podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, přičemž podle § 89e odst. 1 tohoto zákona prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta; tato osoba hradí i náklady na dopravu do záchytné stanice tomu, komu tyto náklady vznikly. Pokud byla záchytná služba poskytnuta nezletilé osobě, která není plně svéprávná, hradí náklady její zákonný zástupce. 9. Shora uvedené omezení svéprávnosti žalovaného by pak samo o sobě nevylučovalo povinnost žalovaného zaplatit dlužnou částku dle posledně citovaného ustanovení. Tuto povinnost, resp. poskytnutí takových služeb bez bližší specifikace, ovšem nelze vyvozovat ze samotného uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z., ke kterému nebyl žalovaný v konkrétním případě způsobilý. Bylo tak na žalobkyni, aby v tomto konkrétním případě s ohledem na duševní stav žalovaného prokazovala, že skutečně došlo k naplnění všech okolností dle shora citovaného ustanovení. 10. Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení o tom, aby doplnila tvrzení o jednotlivých nákladech na poskytnutou záchytnou službu (dosavadní tvrzení o úhrnné částce 3 000 Kč bylo pro soud s ohledem na nezpůsobilost žalovaného k uznání dluhu nedostačující) a o povinnosti označit k takovému tvrzení důkazy, a to včetně tvrzení a označení důkazů k samotné skutečnosti poskytnutí služby. Jak soud uvedl výše, v konkrétním případě za omezení svéprávnosti žalovaného nebylo možno poskytnutí těchto služeb dovozovat z pouhého uznání dluhu bez jejich bližšího vyčíslení a ze samotného uznání dluhu tak soud nemohl„ čerpat“ skutečnosti prokazující poskytnutí těchto služeb. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení § 118a o.s.ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci či zástupci), který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Žalobkyně se však z jednání omluvila s vědomím toho, že nemůže být poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž se sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti. 11. Soud tak uzavírá, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o jednotlivých nákladech na poskytnutou záchytnou službu žalovanému, resp. že tyto jednotlivé služby byly žalovanému skutečně poskytnuty. V projednávané věci tyto skutečnosti bylo nutno s ohledem na zdravotní stav žalovaného prokazovat jiným způsobem než pouhým předložením uznání dluhu. Soud proto žalobu s ohledem na shora uvedené zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný měl ve věci plný úspěch. Jelikož ale žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.