4 C 67/2024-44 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu smluv o zápůjčkách. Uvedla, že na základě smlouvy č. , tel. číslo, poskytla žalovanému částku , částka, . K tomu měl žalovaný zaplatit poplatek , částka, . Žalovaný nehradil splátky ve výši , částka, měsíčně řádně a včas a celkem jím byla uhrazena částka , částka, . Na základě smlouvy č. , tel. číslo, poskytla žalovanému prostředky ve výši , částka, , které měl vrátit s poplatkem , částka, . Celkem žalovaný uhradil na smlouvu pouze , částka, . Žalobkyně uvedla, že její pracovnice - jednatelky žalovaného a jeho rodinu osobně znala a znala i jejich finanční poměry, z čehož usoudila, že je schopen zápůjčky hradit a že jsou informace pravdivé.2. Žalovaný uvedl, že by rád situaci řešil, ale je v současné době ve výkonu trestu. Byl by rád, kdyby měl možnost hradit dluh formou splátkového kalendáře, až ukončí výkon trestu.3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že byla poskytnuta žalovanému částka , částka, . Celkem měl uhradit částku , částka, . Z čestného prohlášení žadatele o zápůjčku ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má mzdu , částka, , inkaso, nájem , částka, , telefon platí měsíčně , částka, a výdaje na domácnost má , částka, . Zápůjčku žádal na náklady spojené s opravou automobilu. Uvedl, že pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná jako automechanik. Bydlí u rodičů a předložil živnostenský list a daňové přiznání. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že byla poskytnuta žalovanému částka , částka, . Celkem měl uhradit částku , částka, . Z čestného prohlášení žadatele o zápůjčku ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má mzdu , částka, , inkaso, nájem , částka, , telefon platí měsíčně , částka, a výdaje na domácnost má , částka, . Zápůjčku žádal na náklady spojené s opravou automobilu. Bydlí u rodičů a předložil živnostenský list a daňové přiznání. Žalovaný uvedl, že má platební účet u Monety Money bank a.s. Z výkazů zápůjček a splátek soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil na výše uvedené smlouvy částky , částka, a , částka, .4. Soud neprovedl důkaz výpovědí jednatelky žalobkyně a vyžádání si daňového přiznání žalovaného, jelikož nebyly ve věci zjišťovány výdaje žalovaného, pravidelné i výjimečné a nebyly ničím podloženy. Samotná skutečnost, že jednatelka žalobkyně poskytovala rodině žalovaného zápůjčky pravidelně a znala tak jejich situaci, nemůže prokázat, že tvrzení žalovaného uvedená v čestném prohlášení jsou přesná a správně vyhodnocená.5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.14. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.17. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této