20 C 217/2020-48 — Okresní soud v Karviné

Žalobkyně se domáhal zaplacení částky 3 708,75 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že původní věřitel společnost [právnická osoba], (původně [právnická osoba]) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] poskytla mu úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl splácet s úrokem 25,9 % ročně. Jelikož řádně nesplácel, banka od smlouvy odstoupila. Pohledávku postoupila žalobkyni, která požaduje vrácení dlužné jistiny 3 708,75 Kč s příslušenstvím. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listin předložených žalobkyní dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru ve věci samé: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] se společnost [právnická osoba], (dále jen„ banka“), zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit s úrokem 25,9 % ročně v 50 měsíčních splátkách po 713,83 Kč, tj. celkem 34 186,55 Kč. Výše měsíční splátky zahrnovala měsíční pojištění 56 Kč, neboť si žalovaný současně se smlouvou o úvěru sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr. Dopisem z [datum] banka úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Dle tabulky umoření zaplatil žalovaný v nepravidelných splátkách ke dni [datum] celkem 38 106,77 Kč. Poté žalovaný uhradil na dluh dne [datum] částku 1 000 Kč a [datum] částku 1 000 Kč. Žalovaný tedy zaplatil celkem částku 40 106,77 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek z [datum] banka postoupila pohledávky uvedené v příloze I. žalobkyni. V příloze je uvedena i pohledávka ze smlouvy [číslo]. Dopisem z [datum] zaslaným na adresu [adresa], banka oznámila žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Předžalobní výzvou z [datum] zaslanou žalovanému na adresu [adresa]. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný a původní věřitel/banka uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), podle které byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 20 000 Kč. [příjmení] postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou ve smyslu § 1879 o. z. Žalobkyně byla proto oprávněna k podání žaloby. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že před poskytnutím úvěru byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. U jednání dne [datum] byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ o. s. ř.“), aby označila důkazy, kterými by prokázala, že banka ověřila reálné příjmy a reálné výdaje žalovaného. Žalobkyně však na tuto výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala a žádné důkazy neoznačila. Žalobkyně tedy neunesla ohledně prokázání této skutečnosti důkazní břemeno. Soud tedy smlouvu o úvěru posoudil jako smlouvu v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 věty první zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb., (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), která je pak podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Ve smyslu § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný z titulu této smlouvy o úvěru zaplatil částku 40 106,77 Kč, nevznikl žalobkyni ani nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. negativním výrokem, neboť procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.