26 C 399/2020-20 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 8. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 14 000 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 28. 6. 2019 do zaplacení, což odůvodnila tím, že dne 3. 5. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 7 700 Kč, kdy žalovaný měl částku v celkové výši 17 700 Kč splácet v týdenních splátkách po 295 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 3 700 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání se předvolaní účastnici nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně svoji neúčast omluvila, žalovaný nikoliv. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 3. 5. 2018, smluvních podmínek, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční karty zákazníka a předžalobní upomínky včetně podacího archu ze dne 31. 1. 2020. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 3. 5. 2018 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 7 700 Kč. Žalovaný se zavázala částku v celkové výši 17 700 Kč splatit formou 60 týdenních splátek po 295 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí v hotovosti částky 10 000 Kč. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný vůči žalobkyni prohlásil, že je svobodný, žije s rodiči, nevlastní automobil ani nemovitost, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako skladník s čistou mzdou 12 500 Kč měsíčně. Jeho celkové měsíční výdaje činí 9 000 Kč (nájemné a energie 3 000 Kč, výživné 1 500 Kč, exekuce 2 000 Kč a další 2500 Kč). O úhradu dlužné částky byl žalovaný upomínán v předžalobní upomínce, která byla dne 31. 1. 2020 odeslána jako doporučená zásilka na adresu žalovaného. 6. Žaloba se jeví důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má však za to, že smlouva o úvěru je neplatná a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu žalobkyně nedostála povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí. Žalobkyně tvrdila, že nahlížela do databáze neplatných dokladů vedené ministerstvem vnitra, nahlížela do insolvenčního rejstříku, do platební historie žalovaného u žalobkyně a dále do systému [právnická osoba], tato svá tvrzení nijak neprokázala. Dále žalobkyně tvrdila, že na základě sofistikovaných vědomostí obchodního zástupce žijícího v dané oblasti vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného, avšak k tomuto taktéž nedoložila žádné doklady. Žalobkyně tedy neprokázala, že by prováděla řádné šetření schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to před uzavřením smlouvy, že by zjišťovala jeho příjmy, výdaje a platební morálku u dřívějších smluvních vztahů. 7. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná a uplatněný v tomto řízení nárok by mohl být částečně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a následující občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.). Žalovaný na základě neplatně uzavřené smlouvy převzal od žalobkyně částku 10 000 Kč, což potvrdil ve smlouvě a uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 3 700 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně ve výši rozdílu, tj. ve výši 6 300 Kč a tuto částku byl žalovaný žalobkyni zavázán zaplatit spolu s úrokem z prodlení v požadované procentní sazbě, avšak až ode dne 7. 2. 2020, a to v návaznosti na předžalobní upomínku odeslanou formou doporučeného dopisu dne 31. 1., 2020, kdy k jeho doručení došlo v souladu s ust. § 573 o.z. dne 5. 2. 2020, další den nastala splatnost a nejpozději od 7. 2. 2020 je žalovaný v prodlení s úhradou částky 6 300 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.