26 C 404/2020-29 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 16 290 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 835,21 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 053,80 Kč a s 23,72% úrokem z částky 12 545,25 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení z částky 12 545,25 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a dále zaplacení částky 9 786 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 229,57 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 832,77 Kč a s 23,72% úrokem z částky 7 536,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení z částky 7 536,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení uplatněné pohledávky nabyla od původního věřitele [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Tato společnost uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 10. 11. 2017 uzavřela smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 13 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného úroku a poplatků v celkové výši 9 620 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 6 330 Kč. Dne 27. 7. 2017 uzavřela smlouvu [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného úroku a poplatků v celkové výši 8 880 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 11 094 Kč. Dle žalobkyně byly jistiny obou úvěrů úročeny úrokem ve výši 23,72 % ročně. Žalobkyně kapitalizovala úrok 23,72 % ročně z neuhrazené jistiny ve výši 2 835,21 Kč (smlouva ze dne 10. 11. 2017) a ve výši 2 229,39 Kč (smlouva ze dne 27. 7. 2017), a to za dobu do postoupení na částku a zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny za dobu do postoupení, tj. 29. 11. 2019, v částce 1 053,80 Kč, respektive 832,77 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěrující společnost s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry především na základě vyhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které byly přitom zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tuto skutečnost potvrdil žalovaný ve smlouvě. Předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání se předvolaný zástupce žalobkyně ani žalovaný nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil, žalovaný nikoliv. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smluv o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 27. 7. 2017 a [číslo] ze dne 10. 11. 2017, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 včetně podacího lístku ze dne 13. 12. 2019, výzvy k plnění ze dne 30. 4. 2020 včetně podacího lístku ze dne 1. 5. 2020, karet zákazníka ze dne 27. 7. 2017 a ze dne 10. 11. 2017. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 10. 11. 2017 mezi [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 13 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a dále úrok a poplatky v celkové výši 9 620 Kč, tj. celkem 22 620 Kč v 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný úvěrující společnosti prohlásil, že nemá děti, bydlí jako nájemník, je svobodný, má středoškolské vzdělání, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič s čistou mzdou 25 000 Kč, na bydlení vynakládá 7 200 Kč, osobní výdaje činí 1 500 Kč měsíčně a splátky 1 620 Kč měsíčně. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 7. 2017 mezi [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a dále úrok a poplatky v celkové výši 8 880 Kč, tj. celkem 20 880 Kč v 58 týdenních splátkách po 360 Kč. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný úvěrující společnosti prohlásil, že nemá děti, bydlí jako nájemník, je svobodný, má středoškolské vzdělání, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič s čistou mzdou 29 000 Kč, na bydlení vynakládá 6 500 Kč, osobní výdaje činí 3 000 Kč a na splátky úvěru 666 Kč měsíčně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 11. 2019 mezi [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným ze smluv [číslo] [číslo]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, který byl odeslán jako doporučená zásilka dle podacího lístku ze dne 13. 12. 2019 O úhradu dlužné částky byl následně žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 30. 4. 2020, která byla odeslána jako doporučená zásilka dne 1. 5. 2020. 6. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má za to, že smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou neplatné, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by [právnická osoba] [anonymizována tři slova] dostála svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný doložil úvěrující společnosti své příjmy a pravidelné výdaje, a to v rozsahu svého prohlášení učiněného v kartách zákazníka. Samotné prohlášení úvěrovaného nelze pokládat za dostatečný podklad pro řádné posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 7. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou absolutně neplatné a uplatněné v tomto řízení nároky by mohly být částečně posouzeny jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Žalovaný na základě neplatných smluv převzal od předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši 25 000 Kč, uhradil dle tvrzení žalobkyně toliko částku 17 424 Kč a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. ve výši 7 576 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, na základě které žalobkyně nabyla od původního věřitele i tyto pohledávky za žalovaným, byť byly označeny jako pohledávky ze smluv o úvěru. Žalovaný tak byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 7 576 Kč spolu s úrokem z prodlení v požadované procentní sazbě, avšak až ode dne 8. 5. 2020 do zaplacení, a to v návaznosti na výzvu žalobkyně k plnění odeslanou formou doporučeného dopisu dne 1. 5. 2020, kdy k doručení došlo dle ust. § 573 o. z. třetí pracovní den od odeslání, tj. 6. 5. 2020, následující den nastala splatnost a nejpozději od 8. 5. 2020 je žalovaný v prodlení s úhradou částky 7 576 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle ust