26 C 422/2020-75 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 12. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 29 025 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, dále zaplacení částky 1 521,34 Kč a zaplacení 90,85% úroku z částky 21 500,62 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 65 952 Kč. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 29. 7. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal splatit spolu s 140,06% úrokem z úvěru (efektivní úroková sazba) v 24 měsíčních splátkách po 2 217 Kč vždy k 18. dni v měsíci počínaje zářím 2019. Žalovaný však uhradil toliko částku 16 030 Kč. V důsledku prodlení žalovaného po dobu 65 dnů došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 21. 7. 2020 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila 26 229,54 Kč. Dále žalovaný měl povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 996 Kč z důvodu prodlení s úhradou splátek (4 x 499 Kč) a náhradu paušalizovaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 800 Kč, tj. celkem 29 025 Kč. Částka 1521,34 Kč představuje smluvní pokutu dle smlouvy za prodlení po zesplatnění, jejíž výše činí 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení a žalobkyně ji vyúčtovala za dobu od 1. 1. 2020 do dne vyhotovení žaloby vyjma období od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Celková výše požadovaných smluvních úroků z úvěru je limitovaná v souladu se smlouvou na 120 % částky, kterou měl žalovaný zaplatit dle smlouvy, tj. na částku 65 952 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, svoji neúčast omluvil. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018, výpisu z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, předžalobní výzvy ze dne 9. 12. 2020 včetně podacího archu ze dne 9. 12. 2020, výpisu záznamů z registru [příjmení], výpisu z nebankovního registru klientských informací, dokladu o vyplacení úvěru, prohlášení klientů, pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2018, výplatních lístků žalovaného za duben až červen 2019, výpisů z účtu žalovaného, hodnocení klienta, předsmluvního formuláře, výzev k zaplacení ze dne 18. 10. 2019, ze dne 18. 11. 2019, ze dne 17. 1. 2020, ze dne 19. 3. 2020, ze dne 17. 6. 2020 a ze dne 20. 7. 2020, oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 7. 2019 včetně dodejky, karty klienta, oznámení o zesplatnění ze dne 21. 7. 2020 a návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2019. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že nabídku na uzavření smlouvy podal žalovaný žalobkyni dne 29. 7. 2019 pod [číslo]. Dle smlouvy o úvěru měla žalobkyně žalovanému poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 140,06 % ročně měl žalovaný žalobkyni splatit formou 24 měsíčních splátek po 2 290 Kč a celkem tak měl uhradit částku 54 960 Kč. Žalobkyně tuto nabídku smlouvy přijala, jak vyplývá z oznámení o schválení úvěru č. smlouvy [číslo] dne 30. 7. 2019 a toto oznámení bylo žalovanému dle doručenky zasláno dne 31. 7. 2019. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že dne 29. 7. 2019 poukázala žalobkyně na bankovní účet [číslo] [bankovní účet] částku 25 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo]. Z listiny, označené jako prohlášení klientů bylo zjištěno, že tato obsahuje prohlášení žalovaného ze dne 29. 7. 2019, ve kterém žalovaný uvádí, že nemá žádné dluhy, není v úpadku ani jí úpadek nehrozí, a že veškeré poskytnuté údaje jsou pravdivé a úplné. Z výpisu z registru SOLUS a NRKI bylo zjištěno, že žalobkyně nahlížela před uzavřením úvěrové smlouvy do těchto registrů, a že žádné negativní záznamy ohledně žalovaného zjištěny nebyly. Z pracovní smlouvy a výplatních lístků bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy byl zaměstnán u [právnická osoba] jako strojní zámečník a to na dobu určitou od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2019 se zkušební dobou tří měsíců a dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu za tři měsíce před uzavřením smlouvy 16 405 Kč. Mzda byla poukazována na bankovní účet, který ke dni 27. 7. 2019 vykazoval debetní zůstatek 4 998,79 Kč (resp. Kladný zůstatek 1,21 Kč včetně kontokorentu). Z listiny označené jako hodnocení klienta bylo zjištěno, že tato obsahuje i prohlášení žalovaného, ve kterém uvedl, že je zaměstnán, jeho výdaje jsou v rozsahu životního minima ve výši 3 410 Kč a dále výdaje na jedno dítě 2 000 Kč, na bydlení vynakládá 1 000 Kč. Celkové výdaje tak činí 6 410 Kč měsíčně. O úhradu dlužné částky byl následně žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 9. 12. 2020, která byla dle podacího archu odeslána jako doporučená zásilka dne 9. 12. 2020. Z dalších čtených listin neučinil soud žádná skutková zjištění. 5. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má však za to, že smlouva o úvěru je neplatná, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V daném případě soud shledal, že příjmy žalovaného byly doloženy dostatečným způsobem, a to ve výši 16 405 Kč měsíčně. Jednalo se však o mzdu z pracovní smlouvy uzavřenou na dobu určitou, která nepokrývala z větší části předpokládanou dobu splácení úvěru. Dle soudu taktéž nebyly dostatečným způsobem zjišťovány výdaje žalovaného, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že výše splátky úvěru dosahuje přibližně 14 % měsíčního příjmu žalovaného a ke skutečnosti, že běžný účet žalovaného v době žádosti o úvěr vykazoval debet ve výši takřka 5 000 Kč. Žalobkyně vycházela toliko s ničím nedoloženého tvrzení žalovaného, že jeho běžné výdaje odpovídají výši životního minima. Žalovaný taktéž žádným způsobem nedoložil výši svých nákladů na bydlení. Žalovaným uváděná výše nákladů na bydlení 1 000 Kč měsíčně je dle soudu natolik nízká, že aby bylo možno z této vycházet, bylo by třeba tuto řádně doložit, a to například nájemní smlouvou, potvrzením o vlastnictví bytu či domu, smlouvami s dodavateli služeb a energií, případně rozpisem SIPO. Žádné takovéto doklady však žalovaný nepředložil, žalobkyně tyto po něm nepožadovala, podle soudu tak výdaje žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem. 6. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná a uplatněný v tomto řízení nárok, by mohl být částečně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Žalovaný na základě neplatné smlouvy převzal od žalobkyně částku 25 000 Kč a uhradil toliko částku 16 030 Kč a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. ve výši 8 970 Kč. Žalovaný tak byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 8 970 Kč spolu s úrokem z prodlení v procentní sazbě dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb, avšak toliko za dobu od 16. 12. 2020 do zaplacení v návaznosti na předžalobní upomínku odeslanou dne 9. 12. 2020, přičemž k doručení došlo v souladu ust. § 573 o. z. dne 14. 12. 2020, další den nastala splatnost uplatněného nároku a žalovaný je v prodlení nejpozději od 16. 12. 2020. Úroky z prodlení byly přiznány v zákonné sazbě platné k prvnímu dni prokazatelného prodlení. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývajíc