17 C 318/2022-31 — Okresní soud v Karviné

Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 20. 5. 2022, domáhala po žalovaném zaplacení částek 48 384,13 Kč a 14 418,47 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že danou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] kdy tato společnost uzavřela dne 3. 6. 2019 se žalovaným smlouvu o úvěru č. 0280641, na jejímž základě pak poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit uvedenou částku v dohodnutém termínu společně s úroky a poplatky ve výši 70 900 Kč, tj. celkem částku 130 900 Kč. Žalovaný měl dluh hradit ve splátkách po 6 545 Kč měsíčně, splatnost poslední splátky připadla na den 3. 2. 2021. Žalovaný uhradil jen 29 894,99 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady úroku z prodlení, smluvního úroku i smluvní pokuty ve výši 0,01 % z dlužné částky 48 384,13 Kč denně, a to za dobu od 4. 2. 2021 do 28. 11. 2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba, výzva k vyjádření a všechny další soudní písemnosti byly žalovanému doručeny do vlastních rukou oproti podpisu dne 24. 10. 2022. K jednání, které bylo u zdejšího soudu nařízeno na den 21. 11. 2022, se žalovaný nedostavil, z neúčasti u jednání se neomluvil, přestože byl řádně a včas předvolán, předvolání k jednání mu bylo doručeno současně se žalobou a výzvou k vyjádření oproti vlastnímu podpisu dne 24. 10. 2022. V daném řízení bylo prokázáno na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 3. 6. 2019, že smlouva měla být uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným [celé jméno žalovaného], jejím předmětem bylo poskytnutí peněžitých prostředků ve výši 60 000 Kč. Žalovaný v textu smlouvy sám vlastním podpisem potvrdil, že převzal uvedenou částku v hotovosti při podpisy smlouvy. Doba trvání úvěru byla dohodnuta na 20 měsíců, částka měla být splacena ve splátkách po 6 545 Kč měsíčně, kdy první splátka je splatná do 1 měsíce po podpisu smlouvy. Úroky z úvěru byly dohodnuty ve výši 13 980 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 38 700 Kč, na nákladech za vyhodnocení úvěrového případu byl žalovaný povinen zaplatit 5 620 Kč a za inkaso plateb z hotovosti byl žalovaný zavázán uhradit částku 12 600 Kč Celkem tedy měl žalovaný zaplatit žalobkyni společně s jistinou dluhu částku 130 900 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že dosahuje příjmu z pracovního poměru (u neoznačeného zaměstnavatele) ve výši 21 393 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení činí 3 000 Kč měsíčně a další náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady dosahují výše 3 410 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bytě, jeho domácnost je standardně zařízena, nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále žalovaný přiznal již existující dluh ve výši 80 000 Kč, který podle vlastního vyjádření řáděn splácí. Žalobkyně dále předložila soudu kopii pracovní smlouvy žalovaného u společnosti [právnická osoba] v [obec] a tři výplatní doklady za měsíce, únor, březen a duben 2019, podle kterých žalovaný u uvedeného zaměstnavatele dosáhl průměrného příjmu 27 000 Kč měsíčně. Žalobkyně ani po výzvě soudu nepředložila soudu žádné další doklady (kromě výše uvedených) o tom, jakým způsobem zjišťovala a jakým způsobem její právní předchůdkyně vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby s úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Žalobkyně se pouze omezila na velmi stručné žalobní tvrzení o tom, že žalovaný lustrován v insolvenčním rejstříku, kde žalovaný neměl jediný záznam. Uvedla a doložila, jaké zjistila příjmy žalovaného. Žádné další závěry o konkrétních poměrech žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně netvrdila a nedoložila. Uvedla, že žalovaný za bydlení v nájemním bytě platí 3 000 Kč měsíčně, tuto skutečnost nijak nedoložila. Již tato samotná částka se soudu jeví jako nepravděpodobná, když není zřejmé, zda se o úhradu nákladů bydlení žalovaný dělí s jinou osobou, navíc není možno přehlédnout, že dne 21. 11. 2022 se konalo bezprostředně po sobě 5 jednání, v nichž žalobkyně podala žalobu, ve všech případech byly uvedeny náklady na bydlení totožných 3 000 Kč měsíčně. Oproti tvrzení žalobkyně žalovaný měl v době uzavření smlouvy vedenu u zdejšího soudu exekuci pod sp. zn. 48 EXE 1370/2019, která byla zahájena v březnu 2019 a byla skončena až dne 12. 8. 2019. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně nesplnila své povinnosti řádného hospodáře podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, proto uzavřenou smlouvu o úvěru soud musel vyhodnotit jako absolutně neplatnou. Podle obsahu podacího lístku ze dne 12. 1. 2022 byla na adresu žalovaného odeslána doporučená zásilka obsahující předžalobní výzvu žalobkyně. V řízení bylo nakonec prokázáno na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, že žalobkyně nabyla v řízení uplatněnou pohledávku od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Aktivní legitimace žalobkyně ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku v tomto řízení vyplývá z písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 2021, na základě které žalobkyně nabyla v řízení uplatněnou pohledávku od původní věřitelské společnosti [právnická osoba] V řízení naopak nebylo prokázáno uzavření řádné smlouvy o úvěru, resp. o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, když žalobkyně ani po výzvě soudu nepředložila soudu dostatečné doklady o tom, jakým způsobem zjišťovala a jakým způsobem vyhodnocovala tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby s úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvních povinností věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že uzavřenou smlouvu o úvěru, která je ve skutečnosti smlouvou o zápůjčce, soud vyhodnotil jako neplatnou. V řízení bylo naopak prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 60 000 Kč. Za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření platné smlouvy o úvěru, je třeba předání částky 60 000 Kč do rukou žalovaného právně hodnotit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně uvedeného již v žalobě, že žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 29 894,99 Kč. Dluh žalovaného na jistině tak činí nyní 30 105,01 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl z titulu vydání bezdůvodného obohacení co do částky 30 105,01 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky v sazbě platné k prvnímu dni prokázaného prodlení, tj. od 28. 1. 2022 do zaplacení. Pokud žalobkyně požadovala úhradu dalších částek, soud žalobu zamítl, když jde o nároky vyplývající pouze z platné smlouvy, jejíž vznik žalobkyně v daném řízení neprokázala. Žalovaný byl prokazatelně požádán o vydání bezdůvodného obohacení v předžalobní upomínce ze dne 13. 1. 2022 (ačkoliv se nejednalo o výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, ale o předžalobní upomínku k úhradě dluhu ze smlouvy úvěru), která byla téhož dne odeslána jako doporučená zásilka na adresu žalovaného. Při nedostatku dokladu o doručení soud vycházel z obsahu ustanovení § 573 občanského zákoníku, podle kterého se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 17. 1. 2022. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Pojem„ bez zbytečného odkladu“ občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení nespecifikuje. V ustanovení § 1959 písm. e) občanského zákoníku je specifikován pojem„ ihned“ jako doba zpravidla„ do pěti dnů“ a podle komentáře k zákonu doba„ bez zbytečného odkladu“ má být vykládána jako doba delší, tj.