21 C 231/2022-22 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9 550,92 Kč s příslušenstvím, a to podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba], podle které se zavázala splatit celkovou částku 27 888 Kč ve 14 splátkách po 1 992 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. 2. Žalovaná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne [datum] čj. EPR [číslo] odpor, který však ve stanovené lhůtě neodůvodnila, a k žalobě se nevyjádřila. Rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), však soud nerozhodl, ačkoli o takovém postupu byla žalovaná poučena v elektronickém platebním rozkazu. Soud tak postupoval (nevydal rozsudek pro uznání), neboť podle současné judikatury Soudního dvora EU zásada efektivity vyžaduje účinný přezkum případně zneužívající povahy ujednání, tedy vnitrostátní procesní zásady nemohou bránit právům, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva (k tomu srovnej věc C [číslo], Unicaja Banco; Affaire C [číslo], Ibercaja banco; C [číslo], Impuls Leasing Romania a další). 3. Žalovaná dne [datum] vyplanila formulář Express Cash, nejrychlejší půjčka, ve kterém požádala o úvěr ve výši 15 000 Kč společnost [právnická osoba] V žádosti uvedla, že má příjem ve výši 14 066 Kč a výdaje ve výši 4 000 Kč měsíčně. Dále v této žádosti uvedla, že má exekuci pro pohledávku ve výši 60 000 Kč, na kterou zbývá doplatit částka 10 000 Kč a dále dluží EC částku 57 765 Kč a z toho zbývá doplatit 35 792 Kč (zjištěno ze žádosti o úvěr). Žalovaná následně dne [datum] uzavřela se společností [právnická osoba], (dále jen„ předchůdce žalobkyně“) smlouvu [číslo] podle které se předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované neúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala částku vrátit spolu s úrokem 1 444 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 394 Kč a inkasní poplatek 2 700 Kč, tj. celkem částku 27 888 Kč, a to ve 14 splátkách po 1 992 Kč (Zjištěno ze smlouvy [číslo] ze dne [datum] a formuláře pro standardní informace o úvěru). Žalovaná splatila na tuto pohledávku celkem částku ve výši 17 555 Kč (zjištěno z tvrzení žalobkyně). Předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze smlouvy žalobkyni a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (Zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek). Zástupce žalobkyně vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky do [datum] (zjištěno z předžalobní upomínky ze dne [datum] a poštovního podacího archu ze dne [datum]). 4. Uvedená dílčí skutková zjištění považuje soud za skutkový závěr ve věci samé. 5. Soud pro úplnost dodává, že žalobkyně předložila k důkazu listinu ze dne [datum], ze které bylo zjištěno, že obsahuje oznámení předchůdce žalobkyně adresované žalované, že byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. K této listině však žalobkyně nedoložila doklad o odeslání žalované. Stejně tak z obsahu listiny ze dne [datum] bylo zjištěno, že obsahuje sdělení žalobkyně adresované žalované o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobkyni. K této listině však žalobkyně nedoložila doklad o odeslání žalované. Z podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně podala k poštovní přepravě zásilku adresovanou žalované. O jakou zásilku (s jakým obsahem) však z podacího archu soud nezjistil. 6. Po zhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že předchůdcem žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. S ohledem na povahu účastníků se jedná o spotřebitelskou smlouvu. Žalobkyně byla oprávněna k podání žaloby, neboť jí byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou ve smyslu § 1879 o. z. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb. účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být proto poučena podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované. Smlouva je tak ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně poskytnutou jistinu zcela vrátila, žalobkyni tak nevznikl nárok na její vrácení ve smyslu § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru. Žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1492/2017 (dostupným na www.nsoud.cz) negativním výrokem, neboť žalované podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.