17 C 22/2023-22 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Okresnímu soudu v Karviné doručena dne 24. 5. 2023, domáhala vůči žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 10 632 Kč společně s úroky z prodlení. Svoji žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný cestoval na lince městské hromadné dopravy provozované žalobkyní bez platného jízdního dokladu, a to konkrétně 1/ dne 12. 12. 2013 v 22.10 hodin na lince tramvaje č. 2, 2/ dne 18. 12. 2013 v 9.04 hodin na lince autobusu č. 44, 3/ dne 20. 2. 2014 v 7.54 hodin na lince autobusu č. 37, 4/ dne 16. 4. 2014 v 14.39 hodin na lince autobusu č. 54, 5/ dne 29. 9. 2014 v 15.50 hodin na lince autobusu č. 37, 6/ dne 23. 10. 2014 v 8.30 hodin na lince trolejbusu č. 104 a 7/ dne 28. 8. 2015 v 6.23 hodin na lince tramvaje č. 8 Vedle běžného jízdného ve výši 16 Kč v případě prvních dvou popsaných jednání a ve výši 20 Kč v případě každého z dalších popsaných případů žádá žalobkyně po žalovaném zaplacení přirážky ve výši 1 500 Kč za každou popsanou neoprávněnou jízdu. Smlouvou ze dne 13. 10. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalující společnost. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba, výzva k vyjádření a všechny další soudní písemnosti byly žalovanému doručeny na adresu jeho trvalého bydliště v [obec], [ulice a číslo]. Dříve se soud marně pokoušel zjistit skutečnou adresu bydliště žalovaného. Po neúspěšných pokusech pak postupoval v souladu s ustanovením § 46b písm. a/ o. s. ř. a doručil písemnosti na adresu uvedeného trvalého pobytu žalovaného. Tento procesní postup posoudil jako zcela legitimní i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10. Fikce doručení nastala dne 8. 9. 2023. 3. V daném případě soud rozhodl ve věci podle ustanovení § 115a o. s. ř. bez nařízení ústního jednání. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce souhlasila s navrhovaným postupem již v žalobě. Žalovaný byl vyzván přípisem soudu ze dne 28. 8. 2023 ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem soudu podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání; současně byl poučen podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. o fikci jejich souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 10 dnů nesdělí své soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, soud proto předpokládal jeho souhlas s navrhovaným procesním postupem. Za popsané situace bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobkyně a žalovaného. 4. V daném řízení po vyhodnocení skutkových zjištění bylo prokázáno, že žalovaný [celé jméno žalovaného] cestoval bez platné jízdenky na lince městské hromadné dopravy v [obec], a to konkrétně ve dnech: 1/ dne 12. 12. 2013 v 22.10 hodin na lince tramvaje č. 2, 2/ dne 18. 12. 2013 v 9.04 hodin na lince autobusu č. 44, 3/ dne 20. 2. 2014 v 7.54 hodin na lince autobusu č. 37, 4/ dne 16. 4. 2014 v 14.39 hodin na lince autobusu č. 54, 5/ dne 29. 9. 2014 v 15.50 hodin na lince autobusu č. 37, 6/ dne 23. 10. 2014 v 8.30 hodin na lince trolejbusu č. 104 a 7/ dne 28. 8. 2015 v 6.23 hodin na lince tramvaje č. 8. Tato skutečnost byla prokázána na základě dohod s cestujícím č. 316 915 ze dne 12. 12. 2013, č. 337 510 ze dne 18. 12. 2013, č. 312 682 ze dne 20. 2. 2014, č. 358 334 ze dne 16. 4. 2014, č. I 408 712 ze dne 29. 9. 2014, č. I 419 964 ze dne 23. 10. 2014 a č. 106 27 56 ze dne 28. 8. 2015. Žalovaný potvrdil vlastním podpisem skutečnosti uváděné v této dohodě, její součástí je i prohlášení žalovaného, že uznává pohledávku Dopravního podniku [právnická osoba] ve výši 16 Kč (v případě prvních dvou neoprávněných jízd) a ve výši 20 Kč v případě dalších 5 neoprávněných jízd) z titulu dlužného jízdného, tj. celkem 132 Kč a ve výši (pokaždé) 1 500 Kč, tj. celkem 10 500 Kč, jako přirážku, včetně své povinnosti uhradit Dopravnímu podniku [právnická osoba] uvedenou pohledávku do 15 dnů ode dne zjištění jízdy bez platného jízdního dokladu. Žalovaný sám netvrdil a ani neprokázal, že by žalovanou částku nebo její část uhradil. Důkazní břemeno ohledně zaplacení dluhu přitom spočívá právě na žalovaném. 5. Pokud jde o popsané případy neoprávněných jízd v roce 2013, soud při rozhodování aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a na něj navazující právní předpisy, když podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se řídí právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2014), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Pokud jde o popsané případy neoprávněných jízd v roce 2014 a v roce 2015, soud aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a na něj navazující právní předpisy. 6. V souladu s ustanovením § 760 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. v souladu s ustanovením § 2550 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 132 Kč, když podle uvedeného zákonného ustanovení má cestující právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas, pokud zaplatí stanovené jízdné. Výše jízdného přitom byla stanovena v souladu s ustanovením § 761 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. v souladu s ustanovením § 2551 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., žalovaný dluh ve smyslu ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. v souladu s ustanovením § 2053 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. uznal. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nemohl v popsaných případech ve vyhrazeném přepravním prostoru dopravního prostředku prokázat platným jízdním dokladem, vzniklo žalobkyni kromě práva na úhradu dlužného jízdného dále oprávnění požadovat po žalované částku 7x 1500 Kč jako přirážku k jízdnému, a to v souladu s ustanovením § 37 odst. 4 písm. d/ zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění platném v letech 2013 – 2015 a v souladu s ustanovením § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění platném v letech 2013 – 2015. Také žalobní požadavek na úhradu úroku z prodlení je zcela v souladu s právní úpravou obsaženou v ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013, resp. v ustanovení § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dopustil v uváděných případech protiprávního jednání, a protože neuhradil požadovanou přirážku, dostává se podle uvedených ustanovení do prodlení s plněním peněžitého dluhu následujícím dnem po marném uplynutí dohodnuté patnáctidenní lhůty uvedené v písemné dohodě a je povinen od následujícího dne zaplatit žalobkyni úrok z prodlení. Výše úroku z prodlení je soudu známa z jeho úřední činnosti. Aktivní věcná legitimace žalobkyně podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2021. 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na procesní úspěch a neúspěch účastníků ve věci tak, že zavázal procesně neúspěšného žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni, která měla v řízení plný procesní úspěch, na nákladech řízení částku 2 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Uvedená částka zahrnuje 1/ náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, 2/ odměnu za právní zastoupení žalobkyně advokátem podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši celkem 900 Kč, a to po 300 Kč za každý úkon právní služby (1. příprava spojená s převzetím zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. sepis předžalobní upomínky), a 3/ náhradu hotových výdajů ve výši celkem 300 Kč, tj. po 100 Kč za každý uváděný provedený úkon právního zastoupení. Soud v daném případě neshledal žádné předpoklady pro snížení či úpravu odměny za právní zastoupení ve smyslu ustanovení § 150 nebo ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., žádné takové okolnosti v řízení ani nebyly tvrzeny. Žalovaný byl k úhradě vyzýván před podáním žaloby ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. písemnou výzvou advokáta, přesto dluh nesplnil. Nemůže pak jít k tíži žalobkyně, že jí v souvislosti se soudním vymáháním dluhu vznikly náklady.