19 C 141/2022-71 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 23. 8. 2022 se domáhala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 96 838,76 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 796,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 434,77 Kč, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 96 838,76 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a s 13,3% úrokem ročně z částky 95 938,76 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla dne 7. 4. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově převodem na běžný účet. Žalovaný se zavázal hradit bance z poskytnutého úvěru úroky se sjednanou úrokovou sazbou 13,30% p.a. Dále se žalovaný zavázal platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména vedení úvěrového účtu, případně další poplatky, např.za upomínání, a to ve výši podle smlouvy a sazebníku banky. Žalovaný byl povinen splácet úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek ve sjednané výši, a to počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Vedle těchto splátek byl povinen hradit měsíčně také sjednané poplatky. Splátky poskytnutého úvěru včetně úroků a poplatky byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu, v jehož prospěch bylo provedeno neúčelové čerpání úvěru. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru, úroků a vyčíslených poplatků. Banka proto využila svého práva a dopisem ze dne 23. 3. 2021 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 23. 3. 2021. V souladu s ujednáním smlouvy banka uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20% z celkové částky splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 101 373 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Dlužná částka nebyla v plné výši uhrazena. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021, a to s účinností ke dni 22. 11. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne 9. 12. 2021. Pohledávka ke dni postoupení činila celkem 105 069,84 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 95 938,76 Kč jako dlužné jistiny úvěru, 900 Kč na poplatcích a smluvní pokutě, kapitalizované úroky z úvěru ve výši 4 434,77 Kč a 3 796,31 Kč jakožto kapitalizovaných úroků z prodlení. Dále žalobkyně požadovala úroky 13,30% z dlužné jistiny od 24. 3. 2021 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši 8,25% z dlužné částky 96 838,76 Kč (jistiny a smluvní pokuty) od 25. 11. 2021 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou. 2. Podáním ze dne 2. 2. 2023 žalobkyně doplnila žalobu tvrzeními o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou s tím, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 6. 4. 2020, tuto žádost o úvěr banka hodnotila individuálně. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient doloží v potvrzení o příjmu, nebo příjmu který klient deklaruje podpisem žádosti o úvěr. Žalovaný bance doložil potvrzení o výši přijmu ze dne 10. 2. 2020, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný byl od 22. 10. 2019 zaměstnán jako kynárník u zaměstnavatele [jméno] [příjmení], [IČO], že výše průměrného čistého přijmu žalovaného za poslední 3 měsíce činila 13 021 Kč, že výše hrubého příjmu žalovaného za poslední 3 měsíců činila 17 553 Kč, že výše čistého přijmu žalovaného za poslední 3 měsíce činila 14 153,00 Kč, že ze mzdy žalovaného nebyly prováděny žádné srážky, že žalovaný nebyl ve zkušební době a nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru a že žalovaný neměl vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný v žádosti o úvěr zároveň uvedl měsíční příjem domácnosti ve výši 24 153 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči ní měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 447,52 Kč a z externích zdrojů Banka zjistila, že žalovaný neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného, tak banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednáním soudu dne 10. 1. a 8. 3. 2023 se žalovaný nedostavil, předvolán byl řádně a včas. Jelikož žalovaný včas a z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Na základě provedených důkazů, a to z Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], Všeobecných produktových podmínek, sazebníku poplatků, smlouvy o úvěru ze dne 7. 4. 2020, výpisu z běžného účtu a dále úvěrového účtu vedeného na jméno žalovaného, potvrzení o výši příjmu, platební historie, oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 3. 2021, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021, přílohy č. 1 – seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o úplatě ze dne 22. 11. 2021, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021, poštovního podacího lístku ze dne 9. 12. 2021 a předžalobní upomínky ze dne 14. 4. 2022 s podacím lístkem ze dne 14. 4. 2022 bylo zjištěno, že mezi účastníky ([právnická osoba] a žalovaným) byla dne 7. 4. 2020 sjednána úvěrová smlouva o poskytnutí úvěru, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 100 000 Kč převodem na jeho běžný účet vedený u téže banky. Dopisem ze dne 25. 3. 2021 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění dluhu ke dni 23. 3. 2021, a to ve výši 101 373 Kč s výzvou k úhradě dlužné částky nejpozději do 8. 4. 2021. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021, a to s účinností ke dni 22. 11. 2021; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 30. 11. 2021. Písemnou upomínkou – výzvou ze dne 14. 4. 2022 byl žalovaný upomínán o úhradu dlužné částky, téhož dne byla výzva podána k poštovní přepravě. 5. Soud s ohledem na shora uvedené závěry dokazování žalobě v plném rozsahu vyhověl. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo ke sjednání smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z), podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Předmětná smlouva je tedy úvěrovou smlouvou podle ustanovení § 2395 o. z. a současně též spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení § 1810 a násl. o. z., neboť na jedné straně stojí banka jako podnikatel a poskytovatel úvěru, na druhé straně žalovaný jako spotřebitel. Smlouvou byl zároveň sjednán spotřebitelský úvěr v režimu zákona č. 257/2016 Sb., který je vůči občanskému zákoníku ve vztahu speciality, což znamená, že aplikace právních norem v něm obsažených má přednost před aplikací právních norem obsažených v občanském zákoníku. Tím však není dotčena subsidiární aplikace občanského zákoníku v otázkách, které zákon č. 257/2016 Sb. neupravuje. V souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má významný dopad na veřejný pořádek. Chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Zákon č. 257/2016 Sb., konkrétně jeho § 75 vyžaduje, aby poskytovatel úvěru provozoval svoji činnost s odbornou péčí, což v daném případě bylo prokázáno, a to na základě listinných důkazů doložených k doplnění žaloby. Prokázáno také bylo, že smlouvou byl poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč; ve smlouvě byla sjednána základní roční úroková sazba ve výši 13,30% p.a., vý