110 C 304/2020-27 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 8. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady 10 140 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 15. 11. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému v hotovosti téhož dne úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku, včetně kapitalizovaného úroku ve výši 9 240 Kč uhradit žalobkyni v týdenních splátkách po 354 Kč. Žalovaný uhradil 11 100 Kč, zbývající částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se, ač řádně předvolán, nedostavil. Zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud proto rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky 15. 11. 2017, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 15. 11. 2017 částku ve výši 12 000 Kč (dále jen„ jistina“), přičemž převzetí této částky stvrdil žalovaný svým podpisem. Žalovaný se zavázal kromě jistiny uhradit žalobkyni úrok 4 200 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 640 Kč, celkem 21 240 Kč, a zápůjční úrokovou sazbu 66 % ročně v 60 týdenních splátkách po 354 Kč s tím, že 1. splátka měla být uhrazena 7. dne od podpisu smlouvy a další splátka vždy do 7. dne od předchozí splátky (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru čl. 16, 17 spisu). 4. Dne 31. 1. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy, přičemž výzva byla odeslána žalovanému dne 31. 1. 2020 (viz předžalobní výzva čl. 21 a podací arch čl. 22). 5. Z přehledu plateb a z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil 11 100 Kč (viz přehled plateb čl. 19 a 20 spisu). Žalovaný netvrdil, ani neprokázal, že by na dlužnou částku uhradil ještě další platbu kromě částky ve výši 11 100 Kč. 6. Vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), bylo na žalobkyni, aby prokázala, zda a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením spotřebitelské smlouvy. V tomto směru žalobkyně ničeho netvrdila, k důkazu doložila evidenční kartu klienta, ze které soud zjistil, že zprostředkovatelka úvěru na základě informací žalovaného vyplnila kartu dne 15. 11. 2017, uvedla, že tento je svobodný, nevlastní vůz, má příjem od zaměstnavatele Technických služeb [obec] 16 200 Kč čistého měsíčně, má výdaje za nájem 2 500 Kč měsíčně, za energie 500 Kč měsíčně, jiné výdaje 2 500 Kč měsíčně a výdaje domácnosti 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně dospěla k tomu, že žalovaný má výdaje 7 500 Kč měsíčně a vycházela z disponibilního zůstatku 8 700 Kč měsíčně. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 8. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1As 30/2015, Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele, není dostatečné k řádnému posouzení úvěryschopnosti dlužníka. Vyslovil tedy názor, že věřitel musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěryschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy o úvěru řádně a s odbornou péčí prověřila, zda žalovaný je schopen předmětný úvěr s ohledem na své konkrétní příjmy a výdaje řádně splácet. Ohledně těchto skutečností v plném rozsahu tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno žalobkyni. Při zjišťování příjmů a výdajů žalovaného žalobkyně vycházela pouze z ničím nepodložených a kusých informací žalovaného (z hodnocení karty klienta nebylo zjištěno, jaké má jiné výdaje, co obsahují výdaje domácnosti atd.). Navíc nepředložila soudu k důkazu o tom, že nevycházela pouze z informací žalovaného, žádné listiny označené v evidenční kartě, tj. výplatní pásky, pracovní smlouvu, doklad o inkasních platbách, nájemní smlouvu (viz čl. 18v spisu). 11. Soud má tedy s ohledem na shora uvedené za to, že v daném případě žalobkyně nedostála odborné péče při zkoumání aktivní stránky majetkových poměrů žalovaného a poskytla mu spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou a smlouva je podle § 87 ZoSÚ neplatná. Podle § 588 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem a soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná (srovnej např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě čj. 8 Co 11/2007-56, čj. 8 Co 202/2018-63). 12. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a úroku. S ohledem na shora uvedené soud nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 13. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prokazatelně za trvání úvěrového vztahu čerpal finanční prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti a uhradil 11 100 Kč. K úhradě tedy zbývá částka ve výši 900 Kč. Tuto částku soud přiznal z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný se s plněním dlužné částky dostal do prodlení, soud jej zavázal v souladu s § 1970 o. z. k povinnosti uhradit zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění od 11. 2. 2020 do zaplacení. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena. Za den splatnosti se proto v daném případě považuje den uvedený v předžalobní výzvě, tj. 7. den od doručení výzvy. Žalobkyně žalovaného vyzvala k plnění předžalobní výzvou, kterou prokazatelně odeslala dne 31. 1. 2020. K doručení dle zákonné fikce došlo 3. pracovní den od odeslání, tj. 3. 2. 2020. Sedmý den je tedy 10. 2. 2020 a od 11. 2. 2020 je žalovaný v prodlení. 14. Ve zbytku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II. rozsudku). 15. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal podmínky pro její prodloužení či pro plnění dluhu ve splátkách. 16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně v rozsahu 0,08 %. Neúspěšná byla z 99,92 %.